• Sumčák největší
Youtube kanál nachytano.cz Nachytano.cz na Facebooku TSS kanál nachytano.cz
Seznam témat »

Wobblery

  • cadox fishing
21. 12. 2009

 Veškeré vláčecí nástrahy si můžeme pracovně rozdělit na pohybově pasivní a aktivní. Do první skupiny bychom zařadili např. marmišky, pilkery, jigy, atd. U nich je zpravidla potřeba zvýraznit jejich chování ve vodě pohybováním prutu. Pohybově aktivní nástrahy naproti tomu dostatečně dráždí dravce při pouhém navíjení vlasce. Sami o sobě mají charakteristický druh pohybu. Patří sem rotační třpytky, plandavky, twistery, rippery a v neposlední řadě též wobblery. Wobbler (z anglického wobble = kolísat, viklat se) svým vzhledem i pohybem většinou věrně napodobuje rybičku.

Občas ale výrobce stylizuje wobbler do podoby hmyzu, korýšů a dalších živočichů, ať již tvarem těla nebo alespoň zbarvením. Wobblery mají ještě další zajímavou vlastnost. Na rozdíl od ostatních vláčecích nástrah se při rychlejším vedení vodou dostávají do větší hloubky (toto tvrzení ovšem neplatí absolutně). Proto např. v proudu, kde rotační třpytka téměř skáče po hladině, bývají wobblery dobrou alternativou. Nicméně i u pohybově aktivních nástrah je vhodné jejich stejný pohyb ozvláštnit, to znamená měnit rychlost navíjení, poškubávat prutem apod., čímž jejich účinnost zvýšíme.
Imitujeme tím nemocnou či poraněnou rybku, která je pro dravce snadnější kořistí, než čile se pohybující rybička. Jednou z nejdůležitějších částí wobbleru je tzv. nořítko (někdy též lopatka), které je často z bezbarvého plastu (ale i kovové). Bývá ploché, případně příčně mírně prohnuté, obvykle jazykovítého tvaru, umístěné v hlavové části wobbleru. Právě nořítko vtiskne wobbleru (spolu s tvarem těla) jeho charakteristický pohyb (za jinak stejných okolností wobbler s širším nořítkem kmitá intenzivněji). Tvar, velikost a nasazení nořítka také ovlivňují hloubku, do které se wobbler při vláčení dostává.
 
Čím je nořítko větší a jeho orientace se více blíží vodorovné poloze, tím je wobbler hlubinnější. Wobblery určené pro vláčení v malých hloubkách mají nořítko menší a sklonem výrazněji odchýlené od podélné osy nástrahy, případně zalomené (při bočním pohledu připomínají tvar písmene Z).
Přestože jsme si řekli, že významnou částí wobbleru je nořítko, vyrábí se také wobblery bez něj. Jedná se však ještě o wobblery? Tyto nástrahy již nemůžeme řadit mezi pohybově aktivní, jelikož veškerý pohyb vytváří sám rybář. To samé platí i pro další druh wobbleru (tzv. pop), který sice nořítko má, ale to v podstatě není schopné zajišťovat jeho aktivní pohyb.Tvar těla wobbleru má zásadní vliv na přesnost a spolu s hmotností i na délku hodů.
V tomto směru jsou nejvhodnější ty, které mají spíše kapkovitý tvar, protože nemají tendenci ve vzduchu všelijak rotovat nebo nenadále měnit směr jako wobblery s tělem více podlouhlým nebo ze stran hodně zploštělým, případně dělené wobblery (jointed), u kterých je tělo tvořeno ze dvou a více částí spojených očkem.Tím vznikne jednoduchý kloub a wobbler se ve vodě krásně vlní, bohužel nahazování je obtížnější. U takových wobblerů nenahazovat prudkým švihem, ale spíše plynulým tahem, přičemž postupně zvětšujeme sílu, se kterou se do prutu opíráme. V tomto případě je lepší měkčí prut. Podstatné ovšem je, aby wobbler v okamžiku, kdy se ho chystáme nahodit, byl v relativním klidu,tzn. aby nám na vlasci nerotoval a příliš se nekýval. Zmíněná technika se např. u wobbleru Shad Rap velmi osvědčila.Na hloubku, umocňuje nebo tlumí vliv rychlosti navíjení (rozuměj: nahazujeme-li po proudu nebo proti němu).
Skláníme li špičku prutu k hladině, zvyšujeme tím ponor nástrahy. U plovoucího wobbleru dosahujeme větší hloubky také rychlejším vláčením, u potápivého naopak pomalejším. Varianta vyšší rychlosti navíjení má ovšem omezenou využitelnost, protože můžeme dravce odradit. Ten pochopitelně nemá zájem hnát se za evidentně čilou a rychlou kořistí. U potápivých wobblerů se často tato jejich vlastnost využívá k tomu, že se nechávají po nahození vyklesat do požadované hloubky. Při tom se doporučuje po sekundách počítat od dopadu wobbleru na hladinu až do okamžiku, kdy ho začneme přitahovat. Při dalších hodech počítáme pozpátku od čísla, ke kterému jsme předtím dospěli, pokud chceme vláčet ve stejné hloubce,nebo od vyššího čísla, chceme-li mít wobbler blíže ke dnu. Není ovšem pravdou, že s jedním potápivým wobblerem dokážeme prochytat celý vodní sloupec.
Každý má optimální rozmezí hloubek, do kterých ho lze dostat,záleží především na jeho hmotnosti. Je to stejné jako u twistem. I malý (lehký) twister můžeme nechat klesnout až ke dnu, ale jeho hmotnost je ve srovnání s odporem vymotaného vlasce malá (nedokáže vlasec vlastní vahou napnout, aby prořízl vodu a ten v podstatě leží na hladině nebo mírně pod ní a do hloubky se dostávají až jeho poslední metry, takže jakmile začneme točit kličkou navijáku, twister se ode dna bude vzdalovat, až dosáhne své optimální hloubky, která závisí na již zmíněných faktorech (průměr vlasce, síla proudu, hmotnost nástrahy, rychlost navíjení, vzdálenost špičky prutu od hladiny, směr tažení nástrahy vzhledem ke směru proudu). Možná je vhodné upozornit na to, že dosažená hloubka se během jednoho nahození u téhož wobbleru (za jinak stejných okolností) zpravidla mění v závislosti na vzdálenosti nástrahy od špičky prutu.
Výhoda plovoucích wobbleru oproti potápivým spočívá v tom, že při uváznutí je větší šance na jejich vyproštění. Zachytí-li se třeba za kamenem, máme naději, že po uvolnění napnutého vlasce vyplavou na hladinu. Plovoucí wobbler lze na tekoucích vodách dostat na předpokládané stanoviště ryby také tak, že ho tam necháme splavat. Vzplývající wobblery jsou na hranici, která odděluje plovoucí wobblery od potápivých. Pokud je nástraha vzplývající, znamená to, že ve vodě nemá tendenci se vznášet k hladině, ani klesat ke dnu, jestliže přestaneme navíjet. Wobblery lze podle jejich optimální hloubky rozdělit na povrchové (cca do 1,5 m ) a hlubinné. V rámci povrchových wobblerů je vhodné zvlášť vyčlenit skupinu hladinových wobblerů , kam patří např. výše zmíněné popy.
Jestliže chceme s wobblerem chytat v různých částech vodního sloupce, můžeme to řešit několika způsoby. Musíme mít buď několik wobblerů, které se potápí do příslušné hloubky, nebo můžeme u jednoho wobblerů přidávat zátěž. Je ale ještě jedna možnost. Existují totiž také wobblery, které mají nořítko polohovatelné, čímž se užitná hodnota jediné nástrahy podstatně zvyšuje, a vlastně tak máme několik wobblerů v jednom.
 
Různá vylepšení
Od doby, kdy Lauri Rapala vyřezal z kůry svůj první wobbler, už uplynula již pěkná řádka let a během těch desetiletí se technologie výroby wobblerů změnila. Z počátku převážně přírodní materiály nahrazují umělé hmoty a vzhled, včetně barevného zpracování, dospěl do fáze, kdy je wobbler mnohdy téměř k nerozeznání od živé rybky. Jedním z podstatných vylepšení původní koncepce nástrahy je její ozvučení - uvnitř těla je umístěna jedna nebo více kuliček, které při vedení wobbleru vodou vydávají chrastivý zvuk. Tato „chrastítka" (označují se výrazem „rattling" ) se dobře uplatní nejen na revírech, kde je viditelnost pod hladinou relativně malá, takže dravec se místo na zrak spoléhá spíše na ostatní smysly, ale i v čisté vodě, kdy nástraha může rybu zaujmout dříve, než se jí dostane do zorného pole. Asi nejvíce experimentují výrobci se zbarvením. Dnes není problém najít wobblery v přírodních barvách (představující např. okouna, plotici, pstruha obecného i duhového, štiku či střevli), ale i ve vyloženě  divokých  barevných kombinacích, dále wobblery čistě bílé, černé, oranžové, růžové atd. Do módy se také dostávají holografické povrchy a poloprůhledné materiály.
Zvláštností jsou ovšem luminiscenční barvy, tzn.barvy, které ve tmě svítí. Nalezneme je v nabídce polských wobblerů Salmo. Relativně novou záležitostí je tzv.long cast systém použitý u dvou wobbleru značky Rapala (LC Rapala a XRap). Jeho podstatou je pohyblivá zátěž uvnitř těla wobbleru, která se při nahazování přesouvá do ocasní části nástrahy a umožňuje tak mnohem přesnější a delší hody. Jakmile wobbler dopadne na hladinu, zátěž sjíždí po nakloněné rovině zpět na své původní místo a zachytí se o zarážku, takže během vláčení se samovolně nepřemisťuje.
 
Jak "vyladit" svůj wobbler

Někdy se stane, že wobbler nechodí tak, jak má. Nejčastěji se s tím setkáme u dříve správně fungujícího wrobbleru, když je vystaven hrubému zacházení nebo po záběru větší ryby. Nejprve zkontrolujeme všechna očka, zda nejsou ohnutá ke straně. Zejména to platí pro očko s posledním trojháčkem, které trpí nárazy při nepřesném nahazování a také je nejčastěji v kontaktu s rybou. V případě potřeby je srovnáme do původní polohy. Po každém úlovku, zejména pokud se jednalo o větší rybu nebo pokud jsme o rybu přišli, by jsme měli zkontrolovat chod nástrahy a stav trojháčků. Také se přesvědčit, zda se mezi dráty kroužku nedostalo některé očko nebo trojháček, protože by se při dalším zdolávání mohl kroužek vykroutit nebo roztáhnout.
Pokud se wobbler (třeba i zcela nový při prvním vyzkoušení) naklání na jednu stranu, doladíme jeho pohyb peánem tak, že na stejnou stranu s citem (!) přihneme očko, za které se wobbler připevňuje do karabinky. Očko ohýbáme postupně a průběžně kontrolujeme chod nástrahy. Zdá-li se nám pohyb naší nástrahy příliš divoký nebo naopak nevýrazný, máme možnost ho upravit, pokud nám to dovoluje konstrukční řešení wobbleru. Ohneme-li vodicí očko směrem nahoru (tedy dále od nořítka), minimalizujeme tím pohyb wobbleru. Toho se dá využít při vláčení v proudu, kdy hodné se vrtící nástraha klade mnohem větší odpor (někdy takový, že ji stěží dostáváme k sobě). Naopak na stojatých vodách se nám hodí spíše nástrahy s výrazným chodem, pokud nechceme wobbler vláčet větší rychlostí. Pak u líných wobblerů očko ohýbáme dolů.
Přes veškerou opatrnost se občas stane, že poškození wobbleru je větší, než jen zdeformovaný trojháček, odřená barva nebo ohnuté očko. Se zlomením nebo vylomením nořítka se čas od času setká snad každý, kdo wobblery používá. Taková nástraha většinou končí vyřazená v krabici s dalšími"dráždidly", která máme, ale nepoužíváme. Přitom stačí trocha zručnosti a nové nořítko si můžeme vyrobit sami z plexiskla či jiného vhodného materiálu. Možná, že i bez nořítka nám wobbler poslouží, třeba jako hladinová nástraha. Při souboji s rybou někdy dojde k tomu, že se v ocasní části nástrahy vytrhne drát tvořící očko pro trojháček. Potom nás doma čeká trocha restaurátorské práce. Buď stačí jen drát srovnat do původní podoby a trhlinu zalepit vodostálým lepidlem, nebo musíme navíc některé ztracené úlomky těla nahradit pastou vytvořenou ze směsi lepidla a jemných dřevěných pilin (např. balsových), které získáme obrušováním kousku dřeva smirkovým papírem. Poté, co zmíněná směs dobře zaschla, přebrousíme povrch smirkovým papírem tak, abychom co nejlépe vytvarovali poškozenou část těla wobbleru do původní podoby. Podle zbarvení nástrahy můžeme opravená místa natřít barvou s podobným odstínem a případně přelakovat. Právě dlouhé zimní večery jsou ideální pro malou revizi nástrah před příští sezónou a jejich opravy a vylepšení.
Ani sebelepší a sebedražší wobbler ovšem nedokáže zázraky. Úspěch předpokládá určitý cit pro výběr stanoviště dravce, notnou dávku vytrvalosti při lovu a důvěru ke zvolené nástraze. Neméně důležitá je i přízeň svatého Petra.  
Jan Vodička

Pokud se Vám článek líbil, podpořte ho prosím svým laikem, případně ohodnoťte hvězdičkou. Uvítáme i komentáře s vašemi názory a zkušenostmi.





Hodnocení článku:

       Počet hlasů: 2

Mohlo by vás také zajímat:

Diskuze ke článku


   

Nahrávejte prosím obrázky o maximální velikosti 3 MB (každá)
Vkládejte odkaz z adresové řádky prohlížeče

 
 
Zatím nebyl vložen žádný příspěvek.


 
 
 
 

Osobní účet

 Zůstat přihlášen(a) Zapomenuté heslo?
Nemáte ještě svůj účet? Zaregistrujte se