• sumčák mega bánner
Youtube kanál nachytano.cz Nachytano.cz na Facebooku TSS kanál nachytano.cz
Seznam témat »

Vody NO NAME

  • Cadox 6
12. 06. 2014
Revíry, které nejsou na soupisu, těžko někoho osloví, nebudou asi obývány kapitálními, či trofejními exempláři ryb. Obzvláště v dnešní době, kdy se každý honí za rekordními úlovky. Ty z vás, kteří se tedy počítají mezi takové blázny a mají rádi podobné vody, jako já, zvu ke čtení těchto řádků. Nosil jsem tuto myšlenku v hlavě už dlouho, ale znáte to – člověk míní… Teď mě k tomu donutily okolnosti v podobě nepřízně počasí.

Jizera kolísá, čistá je jen pár dnů a zase přijde přívalový déšť a je jako kakao. Dříve jsem to vítal, ryby byly méně opatrné a můj oblíbený způsob lovu pod špičkou prutu byl velice úspěšný. S postupujícími lety se ale ryby v Jizeře stále méně ochotně s mojí maličkostí seznamují. A letos jsem si kupoval povolenku až dva dny před zahájením dravčí sezóny a to jsem ještě dost přemýšlel, jestli si ji koupím. Nakonec ji mám, ale stejně chodím chytat na revír, který není sice klasický soukromák, ale rybář, který si tady chce zachytat, musí mít státní rybářský lístek. Právě tady mne nad špičkami feederů napadla myšlenka, konečně proměnit ty své plány ve skutečnost.

Když jsem byl malý kluk, chodili jsme s kamarádem Vaškem pytlačit na jeden malý rybníček. Když se nad tím dnes zamyslím, asi to pytlačení nebylo, když ten rybník neměl majitele, i když se mu říkalo Činkáč. Byl ukrytý mezi vysokou trávou, a když jsme chtěli být neviditelní a nevystopovatelní museli jsme k němu chodit oklikou. Byl totálně zarostlý leknínem. S naší výbavou – 1,8m žlutou děličkou Sona a malým nezničitelným Rexem s vlascem 0,25mm, to nebyl lehký lov. Nástrahou nám byly kopané žížaly. Splávek made in Husa, jako zátěž jsme měli zamáčknuté diabolky. Pamatuju si, jak jsem doma na zahradě trénoval hod na talíř, abych si nacvičil přesný nához, který byl nutný, jinak mi nástraha ležela na leknínovém listě a jejím osvobozením jsem si místo bezpečně vyplašil. O nějakém krmení jsme neměli ani ponětí. Tak nám stačil jen silnější krajíc chleba, který jsem vždy nechával u kraje rozmočit a ten jsem pak po kouskách házel ke splávku. Často přemýšlím, kolik bych toho asi nachytal, mít dnešní vybavení. Dnes bych si vzal šestimetrový bič, krmil bych si přesně kalíškem na teleskopické tyči. Ale z takového lovu bych radost určitě neměl. Proč to ale nevyzkoušet? Jdu se tedy k němu opět podívat, jestli se něco za ty desítky let změnilo. Ten rybníček tam je prakticky ve stejném stavu. Házím pár zrn kukuřice a malou kuličku šrotu do oka mezi lekníny. Sedím a čekám, jestli se něco bude dít. Sem tam je vidět, jak se list leknínu pohne – jak do něj ryba narazí. Takže tady jsou. Zkusím si tedy opět zapytlačit.

Nejprve jsem měl v plánu to zkusit s původním vybavením, a moderní výbavu nechat doma. Přesto jsem si ten bič vzal, ale nekrmil jsem. Místo husího brka jsem si vzal malý splávek. Opatrně jsem spouštěl nástrahu mezi lekníny. Jako nástrahu jsem dal dvojici červíků – bílý a červený červ se živě pohybují, na malém háčku. Trochu jsem váhal, jestli to nebude moc velké sousto pro ryby, které očividně nejsou zvyklé na přísun potravy. Nic se neděje, tak zkouším malinko splávkem pohnout. Podivný záběr – splávek mi nadskočil nad hladinu. Co to bude za rybu? Karásek. Je malý, asi zakrněl malým prostorem a nedostatkem potravy. Podle hloubky, která se pohybuje kolem půl metru si myslím, že když je krutá zima, musí to promrznout až ke dnu. Jeden kolega, který chytá na živé rybičky, měl karasi ve vaně a zamrzli mu, po rozmrznutí však normálně plavali dál, tak asi podobně přežívají hibernaci i tady. Bavím se lovem hltavých karásků, škoda, že tady není nějaký větší. Viděl bych zde rád i mého oblíbence lína, takové štěstí ale dnes nemám. Ani krátké boje po záseku ryby nevyplaší a vrhají se na červa, že ani nestačí klesnout ke dnu.
Tak jsem si připomněl mé rybářské dětství a je potřeba vyzkoušet i jiný zapomenutý revírek. Dříve jsem chodil pozorovat ze stráně ryby, jak se vyhřívají na slunci. Jak rád a často používám, bylo to takové mé malé rybí „pípšou“. Kapři zde byli o něco větších rozměrů, než na podobných místech bývá zvykem, je to dáno tím, že leží v zátopové oblasti, kam se několikrát do roka rozlévá Jizera, při povodních. Tak se sem zřejmě dostali ti větší. Tentokrát si sebou beru bolonézku, bičem bych si na ně netroufnul. A z plánovaného lovu nebude nic. Myslel jsem si, že dnes se už nemelioruje. Mýlil jsem se! Do propadliny je svedena odpadová voda z nedaleké vesnice. Místo, které je místními nazýváno bahýnka bude nutné přejmenovat. Nic mě ale zatím nenapadá.

Přecházím k další vodě, která mě v dětství dala pár ryb. Říkali jsme mu Cihlák. Těžila se tady hlína k výrobě cihel v blízké cihelně. Moje poslední návštěva mi zůstala v paměti, i když je to už víc než čtyřicet let. Bylo to o prázdninách a já místo k Jizeře šel vyzkoušet ve čtyři ráno kapříky na Cihlák. Nahodil jsem k rákosí, během okamžiku tam byl na místní vodu neskutečně velký kapr. Tehdy  jsem o hnutí chyť a pusť, neslyšel a tak jsem ho zmasil a dal do igelitky. Nahodil znovu a najednou se na hrázi objevili, (jak to napsat, abych se snad někoho nedotknul) naši nepřizpůsobilí spoluobčané a mého upytlačeného kapra i s mou minivýbavou si ponechali. To se jim vyplatilo, tak brzo vstávat!  Nejvíc se jim líbilo moje krupicové těsto, obarvené potravinářským barvivem. Šel jsem domů breky a sliboval pomstu. Povím vám, že dneska, když ještě potkám toho jednoho, vidím rudě! Dnes bych ho přerazil jednou ranou, ale tenkrát mi nebylo ještě ani deset. Tak jsem tedy tady, nebyl jsem tady léta, a jak vidím, o nic jsem nepřišel. Voda tady sice je, ale pokrytá žlutozelenou hmotou.

Dalším jezírkem, kam mě táhnou dětské vzpomínky je o kousek dál v lesích, kde před lety kralovali vojáci spřátelených armád. Je to uprostřed hlubokých hvozdů a o to je to krásnější místo. Bývali zde krásní líni. Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo je sem vysadil a jakým zázrakem přežili svéráz ruského rybolovu, ale jsou tady stále, oproti vojákům. Je to kousek dál od mého bydliště, tak tam musím autem a svého čtyřkolého kamaráda musím nechat na lesní cestě. Snad se zase v pořádku setkáme. Voda je dost tmavá, na první pohled je vidět, že není úživná. O této vodě jsem se dozvěděl od jednoho akvaristy, který si sem chodíval pro kyselou vodu. Byla prý ideální pro chov neonek. Sedím pod vysokým smrkem a sleduju hladinu, jestli se projeví nějaký podvodní život. Nic se neděje. Házím kousek rohlíku, jestli to ryby vyprovokuje. Rohlík se rozmáčí, ale ryby neláká. Najednou se u břehu něco pohne, bohužel byla to žába. Sedím tady snad půl hodiny a nic se nepohne. Škoda, sliboval jsem si od toho víc.

Poslední vodou, kam mne vzpomínky vedou je rybníček beze jména. Je to už víc, než dvacet let, co jsem sem nanosil v kbelíkách stovky malých kapříků a karasů ze sousedního písníku, který se tenkrát začal zavážet komunálním odpadem a na to, že v propadlině je voda s živými obyvateli se nějak zapomnělo. Dnes by to asi zelení aktivisté nenechali jen tak, i když… Podívám se tedy, jestli za ty léta generace karasů povyrostla. Býval to zarostlý rybníček, pokrytý „žabincem“. Ani už nevím, odkud jsem před asi deseti lety sehnal pár amurů a do roka byl zase čistý. Amury už někdo vylovil, nebo odpluli s velkou vodou. Ryby tady ale stále jsou, na hladině je jejich aktivita patrná. Mám sebou feeder, tak se podíváme na její původce. Voda je trochu ještě přikalená po deštích. Sice se trochu bojím vázek, ale snad to vyjde. Nahazuju kousek od břehu, kde tuším hranu. Tam by mohli být. Jsou. Pár okamžiků po došponování špičky se již třepe a ani nemusím zasekávat. Páternoster to udělal za mne. Na kukuřici dostal chuť malý cejn. Nahazuju do stejného místa, další cejn. Napotřetí konečně karas, ale jaký! Nejdřív jsem si myslel, že to je kapřík, ale až v podběráku koukám na 42cm dlouhého krásného karase. Tak ten mi udělal radost! To, že pak ještě přišel línek kolem pětadvaceti, mi radost z velkého karase, nepřekonalo. Jen při cestě domů, jako známá třešnička na dortu mi přišla do cesty štika. Asi se budete ptát, jak se mi mohla dostat do cesty štika? Při velké vodě se neudržela v korytě Jizery a nechala se unést až na louku, kde by ji určitě čekala pomalá smrt v malé kaluži, kde přebývala s několika drobnými rybkami. Po krátké honičce se mi ji podařilo ulovit, jako za mlada do ruky a po krátkém běhu jsem ji vypustil zpět do Jizery. Snad si na mne někdy vzpomene a za pár let mi udělá radost na mém vláčáku. Pustím ji zase, jako tentokrát!
ch.j.rybar




Hodnocení článku:

       Počet hlasů: 11

Mohlo by vás také zajímat:

Diskuze ke článku


   

Nahrávejte prosím obrázky o maximální velikosti 3 MB (každá)
Vkládejte odkaz z adresové řádky prohlížeče

 
 
Zatím nebyl vložen žádný příspěvek.


 
 
 
 

Osobní účet

 Zůstat přihlášen(a) Zapomenuté heslo?
Nemáte ještě svůj účet? Zaregistrujte se