• Sumčák největší
Youtube kanál nachytano.cz Nachytano.cz na Facebooku TSS kanál nachytano.cz
Seznam témat »

Velcí okouni zpod červeného listí

  • cadox fishing
16. 03. 2013
Pro malíře je rusovlasou inspirací, pro vinaře poslem sklizně zralých bobulí a pro rybáře? Možná forbínou naděje na životní úlovek.
Pro mě je říjen měsícem osudových setkání. Co mi na březích postaví tváří v tvář, provází mě ve formě krásných vzpomínek či dokonce nezničitelných pout už po celý život. Snad proto, že jsem se v říjnu narodil.

Když jsem vyvláčel svého prvního bolena přes osmdesát centimetrů, byl u toho říjen. Když jsem chytil svou první štiku přes devadesát centimetrů, zas ji do podběráku doprovodil říjen. A když jsem třeba získal svou první medaili na mistrovství republiky, opět mezi stromy ševelil říjnový vítr.

A říjnové listí se v prořídlých korunách vysokých buků červenalo také letos, když jsem se s batohem wobblerů a pytlíkem gum trefil do krásných okounů. Už roky jsem si nepotěžkal tolik krásných pichláčů v průběhu tak krátké doby. Okouny kolem čtyřiceti centimetrů jsem pochytal a pustil v rozpětí asi dvou týdnů. Zadarmo to ale nebylo.
Jak už patří k nepříjemné rybářské povinnosti, musel jsem si je jak najít, tak poznat jejich čas. A samozřejmě objevit nejvhodnější nástrahu pro danou dobu. Že za tím byly kilometry vyšlapaných stop po upuštěných březích a stovky planých hodů asi nemusím zdůrazňovat. 

 Kdo hledá, občas najde

 Když chceš chytit velkého okouna, chytej štiku. Tuhle radu mi kdysi vnucoval děda. Před zrcadlem si tenkrát upravoval svou prořídlou kštici a tvrdil, že zkušený velký okoun je úplně jiná liga než ten mladý a menší. Moc jsem tomu tehdy nerozuměl, ale věřil jsem mu. A jeho životní poznatek se mi později mnohokrát potvrdil.

Mezi malým a velkým okounem je totiž skutečně rozdíl. Zatímco ti malí číhají v hejnech u překážek blízko břehů, a to i později na podzim, jejich větší soukmenovci vyhledávají hlubší místa. Nejlépe přechody z hloubky na mělčinu. Pařezy posetá kosa, hlubší ústí zátoky, úpatí šedočerných skal nebo členité dno obtěžkané silným kmenem jsou přímo ideálním místem pro štiky různých délek. A tedy i pro okouní samotáře.
Jenže zatímco malé okouny bez problémů pochytáme na malé nástrahy, s velkými už to tak jednoznačné není. Ano, jeden či dva třeba popadnou mikrotwistry, které jim šikovně proskáčou kolem očí, ostatní ale vyrazí po něčem podstatně zajímavějším. Přesněji po něčem větším. Stejně jako zmíněná štika popadnou trojku rotačku nebo deseticentimetrový wobbler, protože větší kořist nakonec znamená spokojenější bříško. A to se tam dole pod hladinou cení před zimou dvojnásob.

Právě na dědovu radu jsem myslel, když jsem pěšinou vystlanou spadaným listím došustěl k jedné ze svých oblíbených zátok. Ta se jako vlčí tesák zakusuje hluboko do břehu, přičemž její západní strana je o chlup strmější.
Věděl jsem, že do ní rády nakukují štiky, ostatně proto jsem si ji vybral. Stejně tak jsem ale věděl, že podél její strmé stěny do ní jednou za čas vtrhávají okouni. Tedy pokud je v zátoce dost potravy. A drobných rybek tam tentokrát bylo požehnaně, přestože studené počasí v posledních třech týdnech vodu ochladilo až hrůza.

Ano, ráno už bylo mrazivé a hladina klidná. Obnažené břehy voněly podzimní zpustlostí a mně se v uších zčistajasna rozezněla Beethovena Měsíční sonáta. Klidná a přitom silná skladba pro ranní lov vlka samotáře. Poklekl jsem, z krabičky vyklepal střední wobbler v barvě namodralé plotice a nahodil ho k protějšímu břehu. Když deseticentimetrový Nike šplouchnul o hladinu, všiml jsem si jak okouního zalovení v ústí zátoky, tak východu slunce, které slibovalo slunečný podzimní den.
Vida, takže dnes to bude o okounech, prolétlo mi hlavou. A skutečně. Už při čtvrtém náhozu k protějšímu břehu wobbler ztěžkl. Po pouhých třech otočeních kličkou navijáku. Podle způsobu boje jsem od začátku tipoval okouna, že to ale bude jednačtyřiceticentimetrový kus, mě hodně překvapilo.

Byl nádherný, když se zjevil v plné své kráse kousek pod hladinou. Byl jako vystřižený z katalogu okouní módy, a i proto jsem se na něj nemohl vynadívat. Vážně jsem se jen stěží bránil radosti malého kluka. Byl to druhý okoun přes čtyřicet centimetrů v tomto roce, avšak první na podzim.
Ulovením tohoto krásného jedince jako by se najednou něco změnilo. Tímto okamžikem mi na přehradě začaly dva fantastické okouní týdny. Vybíral jsem si místa podle profilu dna a možností úkrytů. To byl základ, který však vyžadoval ještě další podmínku.

Uvedená místa totiž musela být skrytá před větrem. Pravidelný východní vítr rybám nesvědčil, nutil je k pasivitě. Takových jsem našel sice jen pár, ale bohatě stačila. Všechna mně totiž víceméně pravidelně nadělovala velké okouny. Vždy jen maximálně tři kusy, ale i to bylo dobré. Zvlášť když jsem se před odjezdem do redakce a nebo po návratu z ní dostal k vodě maximálně jen na dvě hodiny. Nejmenší z ulovených okounů přitom měřil třiatřicet centimetrů, všichni ostatní se pyšnili délkou od šestatřiceti do čtyřiceti centimetrů. Tedy krasavci.

Na okouny s wobblery

 O jednu z úspěšných zátok jsme se v té červenozlaté době dělili s kamarádem Jirkou. U vody jsme se většinou míjeli, ale posílali jsme si pravidelně zprávy, kolik a na co jsme je tam vytáhli.
Všechny chycené pichláče jsme pak samozřejmě pouštěli zpět, aby nám radost z říjnové přívlače vydržela co nejdéle. Minimálně do doby, než si to mezi sebou okouni rozkecají, jak bývá jejich špatným zvykem, anebo než nám je sebere změna počasí.
Do té doby to bylo naše přísně střežené tajemství. Nechtěli jsme, aby se někdo dozvěděl o nalezišti velkých okounů, vyzobal je, usmažil a snědl. Už proto, že okouni rostou roky, než dosáhnou hranice čtyřiceti centimetrů.

U vody platilo, že největší kusy braly ráno kolem úsvitu. Když aktivně lovily kolem zátok nebo zlomových hran v blízkosti překážek. Některé ryby se ale ukázaly i později odpoledne. A to na stejných místech.
Stejně tak platilo, že okouni šli téměř výhradně po wobblerech, speciálně pak ráno. Ať již to byl zmíněný Nike 10 cm, anebo Ares 7 cm či mělce potápivé Kalipso 8 cm. Wobblery, které běžně používáme i k lovu štik nebo candátů, zkrátka neměly při pomalém vedení konkurenci. I proto jsem si o několik dnů později, když jsem si uvedené období pro sebe sumarizoval, znovu připomněl dědovu radu, kterou zmiňuji výše.

Stačilo je vést mírným tempem, jen abych v ruce cítil jejich kolébání, a prakticky vždy se nějaký lovící okoun nechal zlákat. Barva přitom nehrála až takovou roli. Okouni šli jak po různě odstínovaných vzorech plotic, tak po přírodním vzoru okouna nebo provokujícím vzoru TZF.
Gumy jsme samozřejmě také zkoušeli, zvlášť když wobbler momentálně nefungoval, ale na ně se v ty požehnané říjnové dny nechalo zlákat jen několik málo ryb. A často právě odpoledne. V tom byl asi hlavní rozdíl mezi ranní a odpolední přívlačí.

A nakonec ještě jedna drobná rada. Na okouny nepoužívám pletenou šňůru. Je tvrdá, a to prakticky vždy při okounové přívlači představuje problém. Hezkých pár okounů, seknutých za kraj tlamy, se mi už z neprůtažné pletenky vyklepalo, když při zdolávání třásli hlavou. Její tvrdost je osvobodila. Měkčí vlasec mi proto vyhovuje daleko víc. Lépe absorbuje okouní pokusy o útěk a jen vzácně se mi z něj nějaký vypne.

Byl to další říjen, na který budu rád vzpomínat.

Václav Fikar

Navštivte webové stránky produktů k rybařině firmy Jenzi a vybrané zboží požadujte u svých prodejců.

Pokud se Vám článek líbil, podpořte ho prosím svým laikem, případně ohodnoťte hvězdičkou. Uvítáme i komentáře s vašemi názory a zkušenostmi.




Hodnocení článku:

       Počet hlasů: 5

Mohlo by vás také zajímat:

Diskuze ke článku


   

Nahrávejte prosím obrázky o maximální velikosti 3 MB (každá)
Vkládejte odkaz z adresové řádky prohlížeče

 
 
Zatím nebyl vložen žádný příspěvek.


 
 
 
 

Osobní účet

 Zůstat přihlášen(a) Zapomenuté heslo?
Nemáte ještě svůj účet? Zaregistrujte se