• Sumčák největší
Youtube kanál nachytano.cz Nachytano.cz na Facebooku TSS kanál nachytano.cz
Seznam témat »

Svět krve aneb Jak zabíjejí vrcholoví predátoři našich vod 1.

  • cadox fishing
11. 11. 2013

Smrtící útoky obrovských samotářů ze zálohy, spolupráce členů smečky při skupinové likvidaci kořisti zahnané do kouta nebo nečekané výsadky za hranice vodního světa – za okřídlenými tvory z jiné galaxie. Představitelé velké šestky, tzv. big six (štika, sumec, candát, bolen, okoun a pstruh), si obstarávají potravu různými způsoby. Jejich hlad pak odnesou vždy jen ti menší!

Vrcholoví predátoři našich vod ročně sežerou tuny ryb. Cizího i vlastního druhu. Pokud jde o potravu, neznají bratra a nedělají rozdíly. Aby si totiž zasloužili právo slunit se na vrcholu potravinového řetězce, musí být nelítostnými zabijáky, kteří hledí jen na sebe. Zvlášť, když přirozené potravy ve vodě je jen omezené množství a konkurence pod hladinou značná.

Každý z vyjmenovaných druhů velké šestky přitom používá trochu jinou taktiku lovu. Štiky například spoléhají na svůj zrak a raketový start, okouni zase dokáží při likvidaci kořisti spolupracovat. Skoro jako delfíni…

    Inteligentní spolupráce

Úsvit. Jen pár minut dělí Skalku od okamžiku, kdy se nad vrcholky stromů objeví záře vycházejícího slunce. Hladinu přikrývá mlhavý opar a štěbetající ptáci překřikují jeden druhého. Krajina se těší na krásný den. A právě v tu chvíli zvoní v jedné z menších zátočin ke snídani. Pozvánky k prostřené tabuli ovšem dostali jen někteří. Zatímco jedni už vědí, že budou hlasitě mlaskat, druzí dosud netuší, že budou sežráni. Dnešní východ slunce pro ně bude posledním.

Je sotva pět minut po páté. V metrové hloubce, zhruba osm metrů od břehu, roztahují půlkiloví okouni rojnici. Jejich bojový útvar se dává do pohybu směrem ke břehu, aby mu ani šupina neunikla. Nabírá na rychlosti, jako když koně přecházejí z klusu v cval. A pak v trysk. A v ten moment propadají tisíce malých rybek panice. Mrak čtyřcentimetrových okounů a plotic, který čítá několik metrů čtverečních, se rychle dává do pohybu. Jedinou cestou, která zůstala otevřená – směrem ke břehu.

Protože okouní četa je již zkušenou zabijáckou jednotkou, potěru zvoní hrana. Okouni totiž přesně vědí, co chtějí. A vědí také, jak toho dosáhnou. Když budou spolupracovat!

Existenciální drama začíná. Vyděšené rybky prchají v obrovských rychlostech ke břehu. Jenže co bude, až se nosem dotknou pevniny? Ve snaze zachránit si holý život vyskakují některé z nich dokonce z vody. Možná jim tento zoufalý manévr zachrání život, kdoví. Dokáží-li se během pár vteřin dostat zpět, budou alespoň pro tuto chvíli zachráněné. Lovci posnídají jiné rybky v hejnu. Avšak uvíznou-li na souši, zemřou tak jako tak. Jen s tím rozdílem, že je zaživa nestráví žaludeční šťávy obávaného predátora.

Ze své loďky sleduji explodující hladinu. Ve stejnou chvíli napočítám šest mlaskavých zálovů, přicházejících asi ve dvaceticentimetrové hloubce. Zálovy přibližně kopírují linii prchajícího útvaru tisíců rybek.

Pro rybáře je to dobrá příležitost, jak ulovit některé z okounů. Dravci jsou totiž aktivní, v pohybu a svou žravostí částečně zaslepení. Pro kopy rybek pod hladinou však kručící žaludky okounů představují rozsudky smrti. Předčasný konec jejich krátkého života.

První vlna útoku odeznívá, pro prořídlé hejno mrňat tím však nic nekončí. Právě naopak. Skupina okounů se spořivým tempem vrací zpět na výchozí pozici, kde se otáčí a znovu formuje do rojnice. A okamžitě přichází další zteč. Synchronizovaná stejně jako před chvílí. Mrak prchajících rybek je vmžiku opět zatlačen do břehu, načež se téměř současně na několika místech ozve hlasité srkání a mlaskání. Možná i říhnutí. A pak znovu a znovu. Okouni neznají slitování, s krátkými přestávkami loví přesně dvanáct minut. Jejich ranní běsnění utnulo až slunce, které se rychle vyhouplo nad obzor. Právě ono ukončilo společnou snídani okounů, která stejně jako včera byla úspěšná. Toho rána si okouni museli povolit opasky…

    V jednotě je síla

Schopnost spolupráce při obstarávání potravy patří mezi projevy vyspělejší inteligence. Okouny proto nemůžeme považovat za hlupáky, i když je občas taháme z vody doslova na hod, jako kdyby neměli mozek. Právě naopak. Díky umění kooperace jsou úspěšnými predátory, přestože nedosahují metrových délek.

A úspěšnými stratégy jsou i candáti, podstatně větší příbuzní okounů. Také oni se při obstarávání potravy umí domluvit a efektivně zorganizovat. Ovládají podobnou skupinovou strategii lovu jako okouni, tedy obklíčení hejna a jeho zatlačení do břehu. S okouny tedy mají společného víc než jen pichlavé ploutve na hřbetu.

Přestože jsou candáti poměrně nároční na kvalitu vody, všelijak náladoví a také náchylní k snadnému poškození, jsou mimořádně úspěšnými lovci. Mezi nejobávanější šelmy našich vod je přitom katapultovala poměrně jednoduchá tělesná výbava. Zrak uzpůsobený k vidění ve tmě, a tedy schopnost útočit z hlubin a zabíjet pod hvězdami, a sada kuželovitých zubů. Špičaté tesáky se nacházejí na obou čelistech tlamy a plní funkci příboru. Uchvácenou kořist podrží a nasměrují na opačnou stranu, než kam by si ona sama přála. Tedy do predátorova zažívacího ústrojí.

A ještě něco pomáhá candátům být na vrcholu. Umění skupinového lovu!

Po většinu roku candáti žijí a loví v hlubokých vodách. Tam, kde je lidské oko nemá šanci spatřit. Avšak v příhodných hodinách letních a podzimních měsíců opouštějí hladové smečky candátů temnotu šedivých hlubin a vydávají za stády bílých ryb, které se bezelstně pasou na mělčinách. Tehdy, obvykle za tmy, loví candáti u břehu. V hloubce, kde malé děti během dne dováděly s míčem.

A právě v blízkosti břehů volí podobnou strategii lovu jako bratranci okouni. Sevřou hejno drobných rybek a takto seskupený hrozen ženou sviňským krokem před sebou – ke břehu nebo vzhůru. Nehlučná kola na vodní hladině, přicházející poněkud nevinně zdola, pak prozrazují jediné – kousek pod hladinou se hoduje. A umírá. Protože candáti, účastníci zájezdu za gastronomickými zážitky na mělčinách, začali ukusovat z čerstvého koláče mladých rybek. Jejich zálovy se objevují na více místech naráz. Po okrajích uvězněného hejna nebo přímo v jeho středu. Z jejich počtu můžeme odhadnout přibližnou velikost candátí družiny, tedy pokud jsme dostatečně pozorní. Ve srovnání s okouními loupežníky totiž aristokratičtí candáti loví spíše nápadně. Narozdíl od svých vzdálených příbuzných jsou noblesní a u jídla nemlaskají.

Tím však výčet inteligentní komunikace mezi členy tohoto predačního druhu nekončí. Při pozorování candátích lovů jsem si všiml dalšího projevu spolupráce. Konkrétně na Jesenici jsem viděl, jak menší, akčnější a vytrvalejší candáti (zhruba 45 až 55 centimetrů) pamatují také na starší příslušníky svého rodu. Součástí vražedného útoku bylo totiž také „mrzačení“ větších rybek v obklíčeném hejnu malých. Vytipovaným nešťastnicím útočníci svými zuby v podstatě vypálily značku smrti přes jejich křehké boky. Takto označené zraněné rybky bez možnosti rychlého pohybu pak sežrali candáti přicházející ve druhé vlně. Vždycky větší a starší kusy.

Menší jedinci tedy nemysleli jen na své nacpané břicho. Nechovali se sobecky, dbali na spokojenost celé skupiny. A to je sociální chování, které známe z našeho světa. Ze světa lidí, ve kterém se děti postarají o své zestárlé rodiče. U ryb samozřejmě nemůžeme hovořit o rodičích, ale jinak mi uvedené vyjádření pospolitosti a solidarity připadá fascinující.

Uprostřed léta, během dusných bezmračných dnů, můžeme u candátů vypozorovat ještě jeden zajímavý projev skupinového chování. I když je krajina plná slunce, před kterým se candáti běžně skrývají, a lidé se koupou v blízkosti břehu, tedy rámusí, candáti na otevřené vodě vystoupají do horní třetiny vodního sloupce. Místo, aby trávili svůj volný čas nicneděláním v hlubinách, najednou postávají jen kousek pod hladinou. Jako by jim dusno otočilo svět vzhůru nohama.

Proč takové změna v jejich chování? Na tuto otázku nemohu dát zcela jasnou odpověď, protože ji prostě neznám. Svou roli zcela jistě hraje vyrovnávání se s vysokým tlakem. Pravdou ale také je, že candáti v této klimaticky kulminující chvíli nezůstávají pasivní. Drží se pod hejnem líných cejnů a plotic, vytažených za sluncem k hladině, a občas je zdola napadnou. Vyzobávají z tohoto hroznu optimální sousta, jako kdyby v ospalém odpoledni rozpoznávali šanci na snadný úlovek. Zejména větší kusy, řekněme od pětašedesáti centimetrů nahoru, se přitom neštítí pozřít objemnější sousto, dokonce i dvaceticentimetrového cejnka. Věřte, že čtrnáct až osmnáct centimetrů dlouhý wobler štíhlejšího tvaru, vedený za slunečného dusna pod hejnem vyhřívajících se bílých ryb, už obohatil mé rybolovecké skóre o nejednoho candáta, a to i menší velikosti.

Mimochodem… Pokud vás zajímá, jak se oba příbuzné druhy, tedy okoun a candát, během roku potravně tolerují, tak odpověď je jednoduchá. Netolerují. I mezi nimi platí, že větší žere menšího.

Václav Fikar

Pokud se Vám článek líbil, podpořte ho prosím svým laikem, případně ohodnoťte hvězdičkou. Uvítáme především komentáře k rozvinutí diskuzí s vašimi názory a zkušenostmi k danému tématu. Registrace k psaní komentářů není nutná.






Hodnocení článku:

       Počet hlasů: 2

Mohlo by vás také zajímat:

Diskuze ke článku


   

Nahrávejte prosím obrázky o maximální velikosti 3 MB (každá)
Vkládejte odkaz z adresové řádky prohlížeče

 
 
Zatím nebyl vložen žádný příspěvek.


 
 
 
 

Osobní účet

 Zůstat přihlášen(a) Zapomenuté heslo?
Nemáte ještě svůj účet? Zaregistrujte se