• sumčák mega bánner
Youtube kanál nachytano.cz Nachytano.cz na Facebooku TSS kanál nachytano.cz
Seznam témat »

Pachatel se vrací na místo činu

  • Cadox 6
12. 10. 2013
V básnících, Šafránek mluví o tom, že "úkoly jsou nemalé", "oblasti klíčové" a "zkušenosti bohaté". Tak přesně tak si připadám vždy na podzim, kdy přichází moje hlavní lovná sezóna.

Mlha se dá krájet, a aby toho nebylo málo, ještě namrzá. Někdo by řekl, psa bys nevyhnal. Proč bych vyháněl psa? Mám psy rád, ale ne tak, jak myslíte. Mám je rád, jako čtyřnohé kamarády. Někdo by řekl, dušičkový počasí. Já říkám, pravý čas na dravce!
Rozjezdy pro hvězdy :o)
Několik vyměněných SMSek a je domluveno. Ta moderní komunikační technika mi dovolila smluvit minivýpravičku na ryby. Musím být včas doma, tak máme na lov jen dopoledne. Proto nejedeme nikam daleko, ale jen kousek proti proudu Jizery na pstruhy. Petr ještě na tomto úseku nechytal, tak ho seznámím s revírem, kam jezdím krakat pstruhy. Vím, že to nikde „neproflákne“ a že tam za týden nebude vyšlapaná dálnice. Oba máme jen UL, s čím jiným jet na pstruhy, že? Takový lov má tu výhodu, že nemusím tahat brašnu nástrah, stačí mi jen malá krabička s woblerkama a k nim přidám ještě můj trumf poslední doby – mikronymfy a mikrospidery. Proto nechápu, když vidím Petra, jak táhne dva pruty a ohromnou brašnu. Prý tak jezdí furt. Já abych se přiznal, mám všechno taky sebou, v kufru, ale k vodě půjdu jen s krabičkou v kapse.

Smrad z JZD z nás udělal zapáchatele

Tak jsme tady, no představoval jsem si to trochu jinak. Ještě že nejde vyfotit smrad. Následníci bývalých „jezeďáků“ vyváželi na louku u Jizery septik z prasečáku. Ale jinak je tady krásně a u vody to cítit není. Voda je ještě po deštích z minulého týdne trochu vyšší a rychlejší. Kupodivu po hladině neplave tolik listí, jak jsem očekával. To nemám rád, každý druhý hod končí zavěšeným listem na háčku. Proč to sebou vozí, když si bere stejně jen jeden prut? To je tak, když si někoho pozvete na lov, kde to bývá jistota. Půl hodiny házíme bez kontaktu. Postupujeme po proudu k nadějným místům. Má to tu výhodu, že jsme pod úrovní louky a tím i pod úrovní zápachu. Konečně mám první drbanec na malinkatýho woblera, podle typického klepání poznávám pstruha. Je to jen pár vteřin a je fuč. Okamžitě měním woblera za mikrospidera na háčku s tungstenem. U protějšího břehu vidím zalovení. To je divný, co tady může být za dravce, když to tady dost teče a je poměrně mělko. Tak teď trochu zaváhám, jak se mám zachovat. Vyzkoušet apetit pstruha pode mnou, nebo dát zpátky woblera a pokusit se o rybu z protější strany? Nechávám to na náhodě a pokouším se o rybu pod nohama. Asi se píchnul a nemá o mě zájem. Zkouším, jestli nahodím s mikronástrahou k protějšímu břehu. Nenahodím. Pomalu tedy nechávám pracovat bílou napodobeninu něčeho v proudu. Díky bílé barvě a zlaté hlavičce je v čisté vodě dobře vidět. Adrenalin se mi vyplavuje, vždy když se za ní objevuje světlý stín. Jen to finále ve formě záběru mi tam chybí! Jsem, podle mne dost ukrytý a stojím na místě, tak jsem ji snad nemohl zradit a používám flourocarbon, tak i vlasec by neměl být vidět (jestli tedy reklama nelže). Nedá se nic dělat, tady mi pšenka nepokvete. A to jsem se vytahoval, že by se o mne měl začít zajímat trenér repre v přívlači, jak jsem v lovu pstruhů exceloval! Trochu mě utěšuje fakt, že ani kolega nemá rybu. Už to mám, je to tím smradem! Na co to taky svést?

Nakonec jsem ale jako bezrybka neodcházel. Platilo i tentokrát změna místa… A stačilo k tomu jen pár metrů. Na místě, kde to na rybu nevypadalo. Najednou prásk a vlasec jede proti proudu, slušný pstruh vyskakuje nad hladinu, bojuje, jako by věděl, že nemám na háčku protihrot a tak má slušnou šanci se vyklepat. Tentokrát vítězím já. A pak ještě několikrát. Mají krásný svatební šat, těší mě, že mě nikdo nemůže napadnout, že je zraňuju, malý jednoháček a bez protihrotu pro ně není nebezpečný.

Odjíždíme domů a už cestou se domlouváme na další výpravě. Tentokrát ho zavezu za tou zubatou potvorou, co se vždycky ne mě jen připluje podívat, maximálně mě podráždí nervy tím, že se nechá chvíli vodit, abych si jí potěžkal aspoň na prutu, když si na ní nemůžu sáhnout.

Pachatel se vrací…

Vyrážíme další den, ještě za šera, abychom mohli být u vody, co nejdéle, než nás zase povolají do práce. Tedy do oběda. Teď, když už sedím u klávesnice, vím, jakou jsme udělali chybu, jak jsme asi ztratili tu nejvhodnější dobu, jak jsme promrhali naší šanci. Jen přirozený cit mi brání to vyjádřit správným jménem a stejně by asi mé výrazy neprošly cenzurou. Neměli jsme mrhat časem na neproduktivní vodě ale zůstat na místě. Po bitvě je ale každý generál.

Ale od začátku. Šli jsme vyloženě po štikách. Ještě vím, kde operuje sumec, kolega to na ně umí, tak se mu třeba pověsí na prut. Cestou jsem, jako obvykle vybíral, čím začnu, ale stejně jsem věděl, že to bude guma, jen se ještě trefit do tý správný barvy, pak už to je jen na mě. Proto prostor u hráze jen tak poškádlíme, abychom si povodili naše nástrahy větších rozměrů, než jsme tahali v Jizeře. Vnitřně mě to táhne ke dvěma panelovým cestám, kde se dravci nacházejí. I když mě za to ostatní hodně kritizují, nepoužíval jsem lanko, tentokrát mě budou chválit, dávám ho před zelené, černě pruhované kopyto. Zřejmě má napodobovat okouna. Batoh přes záda, do kapsy jsem si dal na rychlou výměnu ještě jedno o trochu větší kopyto, zářivě zelené s červenou hlavou.

Je to divný, ale nikdy jsem tady neuváznul, proto říkám kamarádovi, že se nemusí bát vázek a může v klidu orat dno. První nához a visím. To to začíná! Petr se mi směje, že mu dobře radím! Radit to já umím – je mi přes padesát. Naštěstí to byla asi jen nějaká tráva. Jak jsem říkal, na prvním místě jsem to jen párkrát „prošvihal“ a postupuju dál. Ještě jedna zastávka na místě, kde jsem pár štik už dostal. Je vidět, že pospíchám k horkému místu, ale jistota je jistota. Jsem bez kontaktu, tak mávám na kolegu, že přejdeme jinam. Když jsme už zády k vodě, ozve se ten adrenalinový zvuk, lahodící každému vláčkařskému uchu. Zalovení, jako kráva! (s odpuštěním) Okamžitě jsme zpět a už naše nástrahy směřují k obřímu kolu na hladině. Jakoby to věděla, zalovila asi o pět metrů vedle. Měním kopyto za popa, ve snaze vyprovokovat jí k útoku na hladinovou nástrahu. Petr mění taky, ale za woblera. Výsledek je čistá nula. Necháme ji v klidu, víme o ní, tak se sem ještě vrátíme.

Konečně jsem u panelovky. Nechci dravce hned poplašit, tak se opatrně proplížím příbřežní vegetací na trochu volnější místo, díky holinkám to jde. Nemohu, ale přes převislé větve dobře nahodit tam, kam bych chtěl. Proto jen tak zhoupnu kopyto. Jak jsem čekal, nic. Jenže co to? Kopyto pronásleduje megaštika. Když už ho zvedám nad hladinu, pozná omyl a s ohromným šplouchnutím mizí v hloubce. Skoro jsem se po… Ať dělám, co dělám, už se nevrátila. Přichází Petr, nejsem sobec, tak mu o ní říkám a jdu na místo, odkud se dá lépe nahazovat. Za nástrahou mi jezdí okouni kolem 15cm, proto je asi kopyto v barvě okouna tady tak populární. Musím to trochu rozdýchat, tak si v krátké, ale o to silnější přeháňce sedám na pařez. Sleduju protější kapraře, jak balí své vybavení. Podle řeči neměli, jako my kontakt. Jenže my jsme tady chvilku.

Nechávám Petra, na slibném a v minulosti produktivním místě a jdu proházet přítok rybníka. Jedno kopyto trhám ve větvích, nacházím dvě jedlé houby, sleduju volavku, jak se předhání s ledňáčkem v lovení rybiček, vyřizuju narychlo telefonát z domova, tahám jednu kudličku a to je vše. Čas letí, tak se vracím. Petr zůstal na stejném místě a trpělivě prohazuje vodu. Prý snad dvacet vteřin vodil něco hodně velkýho, ale vypnulo se mu to. Říkám, že bych tak za slabou hodinku potřeboval odjet. Nezbývá mu, než souhlasit. Přecházím k hrázi, kde je rákosí, tam by nějaká zubatá taky mohla číhat na kořist.

Když jsem na místě, vidím Petra, jak přešel na místo, kde jsme viděli ráno první štičí útok. Chvíli ještě přemýšlím, co tam dám, ale zůstávám věrný zelenému kopytu. Teď ještě kam to poprvé nahodit? Sv. Petr rozhoduje za mě, dravce posílá na lov. Asi deset přede mnou začínají rybí jatka. Okouni a štiky, v jednom šiku nahánějí rybí drobotinu ke břehu a zespodu do nich mlátí. Stačí se na to jen dívat. Jsem tady ale na dravcích, tak do nich!

Je to ale stejné, jako při ranním zalovení, když nahodím do míst, kde se objeví zalovení, buď ryby vyplaším, nebo prostě o mě nemají zájem. Házím tedy trochu stranou a je to tady. Kopyto nasál slušný okoun. Fotím ho a pouštím, další okoun se mi vypíná nad hladinou, kdy se ho snažím uchopit. Ten byl sice menší, ale taky pěkný. Pár malých pruhatců se jen za kopytem připluli podívat ke břehu. Nechám je chvíli v klidu a nahodím bokem, směrem k výpusti. Prásk! Ryba bere kopyto okamžitě a ujíždí s ním asi pět metrů do strany, a jak rychle zabrala, tak rychle se vypíná. Podle tahu to byla větší ryba. Okamžitě směřuju další nához tam, kde se vypnula. Tentokrát zásek sedí dobře. Začíná boj. Docela dlouho bojuje u dna. Ještě netuším, co to bude. Mávám na Petra. Když poprvé proplouvá na dohled, myslím si, že to je amur. Velký amur. Petr ale stojí o dva metry výš a vidí ji dobře. Je to esoxx. Když se vrací, už jí poznávám taky. Říkám si, že to je divný, že ještě ani nevyskočila. Ani jsem to nestačil domyslet. Štika se začala bránit výskoky. Pomalu začínám mít navrch, když se poprvé přiblíží ke břehu, mám ještě podběrák na zádech. Rychle ho připravuju, ale to se už zase štika otáčí k hloubce. Ještě že někdo vymyslel bojovku! Vidím, že je zle ryba směřuje nezadržitelně za betonovou výpusť. Bojím se, že vlasec přeřízne o hranu. Co to prut dovolí, brzdím ji, naštěstí se mi to daří, ale jak se vyhnula betonu, nevyhnula se rákosí a v něm uvízla. Nemám šanci ji odtud dostat. Dávám tedy prut Petrovi a běžím se do auta převléct do prsaček. V neoprenu se vydávám na sprint. Petr už štiku fotí v podběráku. Škoda, když si ji podebírám sám, mám z toho větší potěšení. Štiku to prý v rákosí přestalo bavit, tak vyplula sama. Fotka na břehu, konečně po dlouhé době mám fotku s rybou v ruce a ne jen ty anonymní u prutu. Ještě by bylo dobré ji vyfotit, jak jí pouští zpátky, ale to bych chtěl moc.

Ještě dva hody a prcháme od vody. Povinnosti volají. Na rychlo se domlouváme, že se sem vrátíme, jen doladit termín. Doma dávám rychle kartu do PC, ještě jednou se pokochám. V sobotu nemám co dělat, tak se ještě jednou podívám na fotku štiky a je rozhodnuto, neděli věnuju vláčení. Rybář míní a vedoucí mění. Večer mi volá, že by mě potřeboval od rána v práci. Škoda, těšil jsem se. Naštěstí je problém vyřešen dopoledne a tak prchám alespoň po obědě k vodě.

Pachatel se vrací… II

Nic nenechávám náhodě a mé kroky směřují rovnou ke slibnému rákosí. Hmm, konkurence byla rychlejší. Přímo v rákosí je jeden vláčkař a druhý je dokonce po pás ve vodě. Nedám se odradit a zabírám jedno místo. Tentokrát jsem si vzal sebou i UL, kdyby okouni byli ještě při chuti. Proti mým obyčejům začínám nejprve kopytem. Nic, jen za ním opět připlouvají malí okouni. Pokládám prut a beru si UL s malým woblerkem. Opět nic. Vracím se tedy ke kopytu. Asi se mi to cestou zamotalo, protože jde nástraha tak nějak stranou. Nezamotalo – mám první rybu, jak je zřejmé z fotky, byla to náhoda. Je mi ale divný, že ne wobler nefungoval, když je téměř totožný s rybkou. Konkurence odchází jinam, tak můžu excelovat sám. Jenže to bych musel něco chytit! Začínám měnit nástrahy a to není dobré. Chvíli se mi sice zdá, že něco vodím, ale byla to jen tráva. Vracím se zpátky ke kopytu a je to tady, sice malá, ale potěšila. Pomalu se začíná stmívat. Přecházím tedy k místu, kde jsem minule viděl lovit štiku. Je to na protějším břehu. Na cestu mě provází provokativní občasné zalovení. Provokatéři!

První hod na novém místě = první kontakt. Tak to má být. Ryba asi není velká, soudím podle prudkých výpadů. Najednou kolem mé hlavy prolétne kopyto. To není dobré. Naštěstí to bylo kopyto gumové. (před 14ti dny mě kopnul náš kůň, tak je vzpomínka ještě dost živá). Popocházím kousek stranou a snažím se nahodit pod převislé větve, v naději že by tam něco mohlo být. Není. Nahazuju na druhou stranu. Tak tam bylo. Štika to nezdržuje a rovnou o sobě dává vědět okamžitým výskokem na d hladinu a chvíli předvádí akrobatické prvky, přirovnatelné k výkonům delfínů. Jsem sám, tak nehrozí, že by mi ji podebral někdo cizí. To ji ale nejprve musím dostat na dosah. Á, a za druhé bych nesměl podběrák zapomenout doma. Ani jsem si to v zápalu boje neuvědomil. Zopakuji si tedy zátylkový hmat. Jinak než mokrou rukou to nejde. Následuje foto. Bohužel to je zase ta anonymní fotka, jako obvykle…

Štiky bděte, za nedlouho jsem u vás! Čas se krátí, pak vám dám zase půl roku pokoj.

chj rybar




Hodnocení článku:

       Počet hlasů: 0

Mohlo by vás také zajímat:

Diskuze ke článku


   

Nahrávejte prosím obrázky o maximální velikosti 3 MB (každá)
Vkládejte odkaz z adresové řádky prohlížeče

 
 
Zatím nebyl vložen žádný příspěvek.


 
 
 
 

Osobní účet

 Zůstat přihlášen(a) Zapomenuté heslo?
Nemáte ještě svůj účet? Zaregistrujte se