• Sumčák největší
Youtube kanál nachytano.cz Nachytano.cz na Facebooku TSS kanál nachytano.cz
Seznam témat »

O lososech v našich řekách

  • cadox fishing
15. 08. 2016

Losos byl totiž v minulosti bezesporu neslavnější a také nejlovenější rybou českých řek. Jeho každoroční tah upoutával rybáře už v dávných dobách a ve starých písemných dokumentech je tak lososům věnováno víc pozornosti než všem ostatním říčním rybám dohromady. Zároveň můžeme na příkladu lososa dobře dokladovat, jakým způsobem dokázal člověk už v dávné době měnit ráz krajiny a přirozeného ekosystému a díky svému často sobeckému a krátkozrakému chování některé živočichy v poměrně krátkém čase zcela vyhubit. Tak se z barevného lososího procesí, které v době nejimpozantnějších tahů čítalo desetitisíce hlav, postupně stal průvod několika žebravých pocestných, až se nakonec brány země české lososům zavřely úplně. A i když jsme dnes svědky snahy o návrat těchto nádherných tvorů do našich vod, doba lososí slávy dávno minula a přečíst si o ní můžeme jen v zažloutlých listech starých dokumentů.

Život lososa obecného

Než se vydáme proti proudu času do minulosti a řekneme si, jakým způsobem rybáři na našich řekách lososy lovili, povězme si něco více o životě této nevšední ryby. Jestliže nazval Ota Pavel úhoře velkými mořskými tuláky, lososy bychom mohli označit za velké říční cestovatele. Na rozdíl od úhořů patří totiž mezi anadromní ryby, podnikající třecí migrace do sladkých vod. Ta může být podle vzdálenosti trdliště od moře dlouhá až 1 500 km a losos při ní prokazuje fascinující nezlomnou vůli překonat všechny překážky na toku a doplout do místa svého narození, aby splnil svoji reprodukční povinnost.
  
Samice na trdlištích vypouští asi 8 až 20 tisíc jiker o velikosti hrachu, z nichž se posléze líhnou malí lososi. Tyto rybky, jimž se u nás říká strdlice, žijí ve sladké vodě 2 až 3 roky a poté podnikají poproudovou migraci do vod Atlantiku, kde se zdržují po většinu dospělého života. V čase pohlavní zralosti se pak vrací na stejná trdliště, na nichž se narodily, aby mohly dát život další generaci lososů. Řeklo by se, že kruh se uzavírá. U atlantických lososů však na rozdíl od druhů žijících v Pacifiku nedochází po výtěru k hromadnému úhynu dospělců, a tak si evropští lososi mohou tuto strastiplnou cestu ještě několikrát zopakovat.

Lososi v našich řekách
 
 Naši lososi se každé jaro formovali v brakických vodách helgolandské zátoky, kde ústí Labe do Severního moře. V čase předjarních sněhových vod se pak vydávali na pouť do řek. První ryby připlouvaly na Litoměřicko už v březnu a dubnu. Jak dokládají staré záznamy, bývaly to pravidelně největší kusy o hmotnosti kolem 9 kg, vyskytovali se však mezi nimi i jedinci těžší než 15 kg. Další mohutný tah lososů následoval v květnu a začátkem června. Tito lososi už byli menší, zato však velmi početní a poskytovali většinou rybářům bohatý zdroj úlovků. Poslední lososi k nám připlouvali v srpnu a na podzim. Byly to tří až čtyřkilové ryby a nesměřovaly už do horských oblastí povodí Vltavy a Labe. Jejich cesta obvykle končívala v Kamenickém potoce u Hřenska. Různé populace lososů se tak u nás objevovaly v říční síti, která pokrývala přibližně toky Labe, Ohře, Orlice, Otavy a Vltavy. 
  
Lososi jsou typičtí velkou variabilitou v zbarvení těla, což pochopitelně vnímali i naši předkové. Ryba mění své zbarvení několikrát za život a vzhledově se velmi lišili i lososi pronikající na naše území v jednotlivých migračních vlnách. V Čechách se tak od pradávna rozlišovali lososi růžoví a fialoví (či fialkoví). Jak zaznamenal Antonín Fryč, prvním velkým lososům se v Praze říkalo fialkoví, menším, připlouvajícím v červnu se říkalo růžoví a poslední se podle doby tahu označovali jako bartolomějští.
   Po vytření v horských řekách se pak lososi vraceli zpět do moře. Ze silných, životem kypících ryb se však vzhledem k nesmírnému množství energie, kterou vydaly během migrace a výtěru, staly jakési živoucí mrtvoly, kterým cestu zpět umožňovala jen milosrdná síla proudu. Rybáři těmto zimním lososům říkali tuláci a neměli o ně prakticky žádný zájem. Jejich zubožená těla s propadlými břichy a v podstatě bez svaloviny stála spíše za politování a jejich maso bylo prakticky nepoživatelné, a tedy i neprodejné.
 
 V prudkých a okysličených vodách horských řek se mezitím vyvíjel lososí plůdek. Po vylíhnutí zde rybky nacházely dostatek potravy a relativní bezpečí, protože do těchto míst už prakticky vůbec nepronikali predátoři jako štika, okoun, sumec nebo úhoř. V řekách žili malí lososi (strdlice) většinou 2 roky, než se vydali na cestu zpět do moře. 
Je zajímavé, že znalosti o tomto biologickém cyklu byly u nás dlouhou dobu mizivé. Rybáři sice věděli, že losos migruje na naše území, nevěděli však za jakým účelem. Mínilo se, že se losos ze sladkých vod už nikdy nevrací do moře a že se netře v řekách, neboť, jak zaznamenává ve svém spise o znalostech českých rybářů dr. Handsch: „… není možné, aby se s opuchlým a těhotným tělem tak dlouho probojovával proti proudu a mohl tak vysoko skákat. Též proto, že v řece nebyl nikdy spatřen mladý losos“. Strdlice totiž rybáři považovali za pstruhy obecné nebo za zcela jiný, malý druh lososa. Naproti tomu pstruhy mořské, kteří do Labe též migrovali, považovali za dospělé lososy.

Lov lososů v českých řekách
 
 Lososi se stávali kořistí člověka už od nepaměti. Také na našem území se lovili všemi možnými nástroji a technikami, s výjimkou lovu na udici, protože lososi v našich řekách už nepřijímali prakticky vůbec žádnou potravu (za dnešními sporadickými úlovky z našich řek přívlačí či na mušku stojí asi spíše „chňapací reflex“ lososů než jejich touha po potravě). Před výstavbou jezů byla naše lososí populace před rybáři víceméně dobře chráněna. Prudké peřeje, které by musely ryby přeskákat (čímž by se prozradily), na našich řekách nebyly, a tak často proplouvaly nepozorovaně až na trdliště. Migrující lososy lovili lidé v tomto starším období zejména do vrší a zátahových sítí. Nejzranitelnější byli pak lososi na trdlištích, kde se stávali poměrně snadnou kořistí rybářů. Ti je napichovali na vidlice nebo lovili do žíněných ok. Na Šumavě se chytali i více než osmikiloví lososi na čtyřzubé vidlice, zvané krondle. Na ozubené vidlice lovili lososy i rybáři na Otavě. Takto však vždy chytili jen malou část táhnoucích či vytírajících se lososů, což nemohlo jejich populaci vážněji ohrozit. Lososi byli prakticky po celé Evropě hojní a jejich maso nebylo zdaleka tak ceněno, jak je tomu dnes. V německých zemích byli dokonce vnímáni jako jídlo chudiny. 

Výstavba jezů

   Situace se začala dramaticky měnit s výstavbou jezů v polovině 13. století. Ty lososům naše řeky příčně přehradily a na už tak náročné svatební cestě vystavily desítky dalších těžkých překážek. Ryby se však ani tak nevzdávaly. Menší jezy překonávaly jediným mohutným skokem a na větších, několikametrových bariérách se nejprve vymrštily do vorové propusti a pak prudkým torpédovým pohybem šplhaly proti proudu řeky. Nejmenší problém se zdoláváním jezů měly ryby střední velikosti o váze okolo 8 kg. Sledovat jejich vrcholné atletické výkony, při nichž zvládaly více než čtyřmetrové skoky, muselo být mimořádným zážitkem.  Naopak pro ryby příliš těžké nebo naopak příliš malé znamenaly jezy většinou nepřekonatelnou překážku.  Pokud bylo v řece méně vody, končily navíc ryby svůj pomyslný souboj s člověkem zle potlučené, a i když se jim povedlo překážku na toku překonat, stávaly se takto poraněné snadnou kořistí rybářů či vodních predátorů. V důsledku stavby jezů se tak dostávalo na trdliště stále méně a méně ryb.

Lososnice

   Skutečnou zhoubou se však pro naše lososy staly lososnice, což bylo speciální zařízení k jejich lovu ve formě plůtků na koruně jezu majících za úkol usměrnit rybu překonávající jez do připraveného keseru neboli koše. Jiný typ lososnic se používal na Sušicku a měl podobu slupí, jejichž mechanismus jsme si již popsali v předchozím díle seriálu. V průběhu let měl snad u nás každý větší jez svoji lososnici.  V 18. století byly známy více než dvě desítky těchto zařízení na našich řekách, včetně Vltavy v Praze.
   Pro lososy to přitom mělo katastrofální následky. Těsné uzavření řeky a vybíjení všech migrujících lososů bez výjimky mělo za následek postupnou decimaci lososích populací. Tahy lososů začaly být nepravidelné a jeden tučný rok střídalo několik let hubených. V letech lososí láce bylo ryb dostatek, až se začaly i obyčejným lidem přejídat. Známá je písemná zpráva z Mělníka z roku 1753, podle které si čeleď vymiňovala u svých zaměstnavatelů, že nesmí dostávat lososa častěji než dvakrát týdně. Průměrný roční úlovek se v této době v Čechách pohyboval okolo 2,4 tun lososa. Byly však roky, kdy už se neulovilo prakticky nic.
  
Jediné, co lososům pomáhalo přežívat, byla sama příroda. Občas jim pomohla vysoká jarní nebo letní dešťová voda, při níž zůstávaly vorové propusti otevřené a na lososnicích se nedalo chytat. Stejně tak při jarním plutí ledů, které rybářům trhaly pasti a ničily ploty na lososnicích. I tak však bylo zřejmé, že losos boj proti síle lidské vynalézavosti prohrává. Další rána pro lososy přišla na konci 18. století, kdy byla kvůli splavování dřeva na Šumavě přehrazena řeka Vydra a její voda odvedena umělým kanálem do řeky Křemelné. Lososí trdliště na Vydře zaniklo a valící se dřevo ohrožovalo i hlavní lososí trdliště v Čechách na řece Otavě. V druhé polovině 19. století tak už byli lososi u nás velmi vzácní a kupříkladu v Praze se ročně ulovilo maximálně několik desítek kusů. V této době si někteří lidé konečně uvědomili vážnost situace a začali bojovat za záchranu našich lososů. Do jejich čela se postavil pražský vědec Antonín Fryč.
Snaha dr. Fryče o záchranu lososa
  
Doktor Antonín Fryč, skutečně renesanční osobnost naší vědy, došel po letech výzkumu lososů k závěru, že je nutné zavést úplné hájení lososa v měsících září a listopadu a dále založit v Čechách ústav, který by se zabýval umělým výtěrem a vysazováním lososího plůdku do našich vod. Antonín Fryč se pustil s vervou a umanutostí do díla a postupně založil na 30 lososích líhní, které byly ponejvíce rozmístěny v pohraničních horách, nejčastěji pak na Šumavě. Přes mnohé těžkosti, které působilo obstarávání generačních ryb či alespoň jiker a mlíčí, se Fryčovou zásluhou podařilo v letech 1871–1893 vysadit do našich vod více než 7 milionů mladých lososů. Pozitivní výsledek se navzdory všem překážkám dostavil. Úlovky rybářů se zvýšily a byly i pravidelnější.  Lososi se také začali objevovat i na místech, odkud už dávno vymizeli. Tyto naděje však záhy vystřídalo další zklamání. Odpovědí na snahy o záchranu lososa totiž bylo instalování nových zařízení k lovu a snaha o vydrancování všeho, co se dá. Na přelomu 19. a 20. století tak byly stavy lososů opět zoufale nízké. Antonín Fryč tehdy vydal článek s výmluvným názvem „Losos český na vymření“.

Konec a nový začátek lososů

 Přesto se populace labských lososů ještě jednou vzepjala a ve 20. letech minulého století přišlo několik bohatých roků. Pak ale začal losos definitivně podléhat budovatelskému úsilí stavitelů nových jezů a přehrad a jeho tahy fakticky ustaly po roce 1935, kdy začalo fungovat zdymadlo ve Střekově a na Otavu dorazily poslední táhnoucí exempláře, které byly opět z větší části uloveny. Přesto se lososí strdlice vyskytovaly v Otavě dalších několik let a ojedinělí lososi pronikali do dolního Labe ještě počátkem 50. let.  Poslední doložená strdlice se ulovila na Otavě v roce 1953. Měřila prý 23 cm. Od této chvíle už historické prameny mlčí. Zdálo se, že lososům v našich řekách je definitivně odzvoněno, a více než čtyři desítky let je tato ryba vnímána jako vyhynulý druh.
  
Naděje na obnovení lososích populací přišla v 90. letech 20. století, kdy začaly vznikat projekty na jejich návrat za pomoci vysazování mladých násad do našich řek. Jedná se zejména o projekt Losos 2000, který vznikl za spolupráce s německou stranou. V roce 1997 byl vysazen plůdek lososa (původem ze Švédska) do severočeské říčky Kamenice a do roku 2006 bylo celkově na území Čech vysazeny téměř 2 miliony mladých lososů. Od roku 2008 probíhá projekt Návrat lososů pod patronací Správy národního parku České Švýcarsko, zaměřený na podzimní vypouštění odrostlejších, 8 až 10 centimetrů velkých rybek.
  
Navzdory veškeré snaze je však budoucnost lososa v českých řekách velmi nejistá. Dospělých ryb, které se k nám vracejí zpátky na trdliště, je prozatím velmi málo. I přes všechny nemalé technické i finanční potíže, které s sebou projekty na jeho návrat nesou, je však zapotřebí v tomto úsilí vytrvat, už jen proto, abychom napravili chyby našich rybářských předků, za které bychom měli nést i my jakousi historickou cechovní odpovědnost. Nádherní lososi pulzující našimi řekami by byli nejlepším dokladem toho, že odpovědnost a úcta k přirozeným zákonům přírody alespoň na chvíli zvítězily nad naším mamonem a loveckou bezohledností.

Tomáš Lotocki
Vyšlo v časopise Český rybář

Pokud se Vám článek líbil, podpořte ho prosím svým laikem, případně ohodnoťte hvězdičkou. Uvítáme především komentáře k rozvinutí diskuzí s vašimi názory a zkušenostmi k danému tématu. Registrace k psaní komentářů není nutná.






Hodnocení článku:

       Počet hlasů: 10

Mohlo by vás také zajímat:

Diskuze ke článku


   

Nahrávejte prosím obrázky o maximální velikosti 3 MB (každá)
Vkládejte odkaz z adresové řádky prohlížeče

 
 
Zatím nebyl vložen žádný příspěvek.


 
 
 
 

Osobní účet

 Zůstat přihlášen(a) Zapomenuté heslo?
Nemáte ještě svůj účet? Zaregistrujte se