• Sumčák největší
Youtube kanál nachytano.cz Nachytano.cz na Facebooku TSS kanál nachytano.cz
Seznam témat »

Nahozeno metr od břehu

  • cadox fishing
20. 01. 2012

Na rybaření je krásné mimo jiné i to, že prakticky nikdy není nic stejné a my se nemůžeme na 100 % spolehnout na dané situace či podmínky u vody. Je to pro mě vždy velice vzrušující a tajemné, když plánuji nějakou výpravu za kapry. Pokaždé přemýšlím, jaké překvapení mě u vody čeká.

I kdybychom navštěvovali stále jen jednu lokalitu, podmínky budou v každý čas trochu odlišné. Je to dáno ročním obdobím, rozdílnými teplotami vody, silou větru, tlakem, kyslíkem obsaženým ve vodě atd. S tím samozřejmě úzce souvisí samotné chování kaprů. Vlivů na přijímání potravy ryb je mnoho a je jen na nás, jak dokážeme tyto vlivy rozpoznat a orientovat se v různých situacích. Někdy to není vůbec jednoduché. Vím o tom své!
Pozorování vody považuji za velmi důležité, sleduji pohyb ryb, počasí a situaci okolo sebe. Nejsem z těch rybářů, kteří nahodí své montáže, zapnou hlásiče a jdou popíjet pivko někam z dohledu prutů. Nejvíce mám rád pozorování hladiny, poslouchání zvuků přírody a být sžitý s okolím. Mnohokrát se mi to vyplatilo.
Příběh, o kterém jsem se rozhodl s vámi podělit, se sice odehrál již před nějakým časem, ale stále ho mám silně vrytý do paměti. Takové zážitky se je tak nevytrácí a společně s fotografiemi činí ty nejkrásnější vzpomínky na rybaření.

Poměrně často navštěvuji jednu menší stojatou vodu v blízkosti svého bydliště. Ještě donedávna byla tato voda cílem jen několika „krmítkářů“, protože málokdo zde věděl o větších rybách, než jaké se běžně vysazují. Tito rybáři brzy nasazené kapry vychytali a samozřejmě odnesly. Není tedy docela pravda, že by se zde o větších kaprech nevědělo. Problém však tkví v tom, že kapři jsou zde pro rybáře nedosažitelní. Revír totiž tvoří z jedné třetiny jakási zátoka, kde je rybolov zakázán z důvodu ochrany přírody. Asi zde nemusíme polemizovat, v které části se velcí kapři zdržují. Jednak je zde klid, dostatek přirozené potravy a také dost mělkých míst, kde se mohou ryby nerušeně vyhřívat v paprscích slunce. Zátoka je situována tak, že do ní není možné ani nahodit z jiné části revíru. Vylákat ryby ze zátoky se pokoušelo mnoho rybářů (i já), ale nebylo to nic platné. Když bych to měl říct obecně – ryby nemají důvod, aby své útočiště dobrovolně opouštěly. Jen si zkuste revír představit po mém skromném popisu. V části lokality se prakticky nenachází žádný strom či keř, po cestě kolem stavidla se neustále někdo prochází se psem, kterému co chvíli hodí klacek do vody s výkřikem „přines“, a nebo již zmiňovaní krmítkáři bombardující hladinu svými půlkulovými krmelci. Když se podíváte pod hladinu, najdete jílovité dno prakticky bez života a jakýchkoliv nerovností nebo nějaké překážky. Na druhou stranu zátoka vypadá, jako kdyby sem snad ani nepatřila. Okolo jejích břehů vzrostlé, hustě u sebe rostoucí stromy, jejichž mohutné větve sahají daleko nad hladinu a tvoří mnoho zastíněných míst. Všude okolo klid od lidí, protože se kolem zátoky nedá prakticky projít. Ve vodě spousta překážek v podobě napadaných větví či celých stromů. Dno bohaté na přirozenou potravu.

Kdybych tyto místní podmínky mohl převést do lidských poměrů, vypadalo by to asi takto: zkuste si představit, že žijete v hezkém domečku s velkou zahradou, kde chováte domácí zvířectvo, pěstujete si zde zeleninu, ovoce atd. Jste zde v bezpečí a máte od všeho klid. Naproti tomu vedle vás na sousedově pozemku téměř nic neroste a nežije, je zde hluk a nebezpečí, že by vám tam mohl někdo ublížit. Na tom pozemku však roste jediný strom s velkými zralými třešněmi, které jsou tak vyzývavé blízko země, a vám by stačilo jen pár kroků a pak natáhnout ruku…. Jenže si nakonec řeknete, že za to riziko vám to nestojí a vaše jahody jsou přece taky moc dobré, i když už jste jich téměř přejedeni. A najednou je večer, ze sousedního pozemku se žádný hluk neozývá a vy nevidíte ani žádný pohyb okolo. Co kdybych za tmy na ty sladké třešně přece jen zašel…?
Jak už to tak někdy bývá, k některým věcem nám dopomůže náhoda. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Bylo krásné srpnové odpoledne a já jsem seděl poblíž zátoky s nastraženými pruty na candáty. Ti jsou tady opravdu pěkní a začínají brát se soumrakem. Foukal mírný teplý vítr směrem k mému stanovišti a vlny si pohrávaly s kousky pečiva a chleba, které sem naházeli lidé krmící divoké kachny a labutě. Malé plotičky a perlíni pronásledovali kousky pečiva až k samému břehu a každá z těchto drobných rybek se snažila ukořistit co největší díl této dobroty pro sebe. Soumrak se však neúprosně blížil a na rybkách bylo vidět, že strach z místních dravců byl silnější než snadně dostupná potrava. S přicházející tmou pohyb okolo pečiva ustal. Začal jsem se soustředit na své pruty a cítil to příjemné napětí a tajemno, které je s tímto druhem rybolovu neodmyslitelně spojené.

Zanedlouho padla úplná tma, ale já jsem byl stále bez záběru. Ani mně to příliš nevadilo. Užíval jsem si nočního klidu a krásného počasí. V mé mysli se proháněli velcí candáti, kteří jako smečka vodních psů pronásledují hejno drobných rybek, když potom narazí na mou snadně dostupnou potravu a s velkým potěšením ji uchopí do svých velikých zubů. Tok myšlenek mi však přerušilo silné mlasknutí či srknutí, které se ozvalo velice blízko mě. Nepopírám, že jsem se pořádně lekl. Než jsem se stačil rozhlédnout a zjistit, co tento zvuk způsobilo, ozvalo se to podruhé, potřetí, počtvrté. Můj zrak spočinul na kůrkách chleba a pečivu, které teď bylo naplavené přímo pod mými pruty. Ve svitu měsíce bylo nezřetelně vidět několik kaprů, jak nerušeně holdují plovoucí potravě. Seděl jsem v křesílku jako zkamenělý a pozoroval jsem tuto fascinující scenérii. Kapři se krmili necelý metr od mých nohou. Chtěl jsem je vidět v jejich plné kráse a taky jsem byl velmi zvědavý, jak jsou ryby velké. Na své čelové svítilně mám červený filtr, jehož světlo prý ryby neplaší. Rozhodil jsem se tedy zariskovat a čelovku rozsvítit. Očekával jsem výbuch vyplašení, až na kapry posvítím, ale nic se nestalo! Kapři si dále „pomlaskávali“ na kůrkách a já jsem měl možnost vidět aspoň jejich velké tlamy. Bylo mi jasné, že to žádní „nasaďáci“ nejsou a že se jedná o ty nepolapitelné mohykány ze zátoky! V tu chvíli jsem na candáty neměl ani pomyšlení a už se mě myšlenky točily jen okolo kaprů a taktiky, jak je chytit. Tuto noc již nemělo cenu něco zkoušet, takže jsem se rozhodl nechat nápad na druhý den, respektive noc.
Přemýšlel jsem, proč kapři ze zátoky vyjeli. Že by to bylo jen kvůli tomu pečivu? Tomu se mi nechtělo věřit. Co když jsou tyto noční výlety pravidelné a zastávka u pečiva byla jen jakýmsi zpestřením? Toto všechno se můžeme je domnívat, ale důležité je zkusit štěstěnu v praxi. Jestliže mají kapři navyklou noční cestu okolo břehů, pak nezbývá než nastražit jednoduchou „past“. Druhý den večer jsem tedy vyrazil k vodě jen s kbelíkem, ve kterém jsem měl připravenou směs neodolatelných kapřích dobrot skládající se z drobnějších pelet, několika kuliček atraktivního boilie a tekutého atraktoru. Nechtěl jsem nic ponechat náhodě, takže jsem tuto směs postupně rozházel v blízkosti břehu od ústí zátoky až po hráz rybníka. Vznikl tak zakrmený prostor v délce asi 50 metrů. Tento postup jsem opakoval ještě další tři dny, s tím rozdílem, že poslední den před samotným lovem jsem zakrmoval už jen místo, kde jsem hodlal nastražit své montáže.

Celý natěšený jsem se s pruty přikradl ke břehu a v naprosté tichosti rozbalil vše potřebné. Vidličky jsem zapíchl trochu dál od vody, aby pruty netrčely nad hladinu a kapři z nich necítili nebezpečí. Vypadalo celkem komicky, když jsem obě jednoduché, ale velmi jemné montáže spustil metr od břehu a pruty umístil do ztišených hlásičů. Jako nástrahy jsem zvolil na levý prut samostatné plovoucí boilie ve žluté fluoro barvě dipované v čisté esenci a na pravý prut panáčka skládajícího se z malé „plovky“ stejné příchutě a 20 mm potápivé kuličky. Vlasce jsem úplně povolil a na každý z nich zavěsil malé olůvko, aby co nejlépe kopírovaly reliéf dna. Netrpělivě jsem čekal na soumrak a dlouhou chvíli si krátil krmením a pozorováním drobných rybek atakujících zbytky mé svačiny. Na křesílku jsem spíše ležel, než seděl, abych byl na břehu vidět co nejméně. Moje veškeré činnosti probíhaly v naprosté tichosti, a dokonce jsem si raději vypnul i mobil. Pozoroval jsem hvězdy nad sebou a nasával do sebe atmosféru letní přírody, když mě náhle z rozjímání vytrhuje krátké tiché pípnutí a potom táhlý tón hlásiče. Na okamžik se nemohu zvednout z polohy vleže, ale po chvíli již svírám v rukou levý prut a užívám si zvuku roztočené cívky navijáku. Za několik minut podebírám svého prvního většího kapra této vody. Je to ryba s hmotností okolo 10 kg a dělá mi ohromnou radost. Tento večer s lovem končím, protože jsem přesvědčen, že ostatní kapři jsou zpátky v bezpečí zátoky a do půlnoci stejně zbývá necelá hodina. Jedu se spokojeně vyspat do pohodlí svého domova a již se těším na následující dny, respektive noci. Jestli jsem tímto způsobem prochytal celou osádku místních kaprů, se neodvažuji tvrdit. Vždy jsem se snažil chytit jednoho z kaprů tohoto hejna a potom jet spokojeně domů. Někdy se samozřejmě nezadařilo, někdy jsem naopak dostal záběr již chviličku po nahození.
Také nutno říct, že někomu by tito kapři připadali malí a nestáli by mu ani za vynaloženou snahu, ale věřte, že mně udělali ohromnou radost a dodali další ponaučení do mého rybářského života. Nemusíme přece vždy chytat jen samá monstra.
 
Zdeněk Ipser

Pokud se Vám článek líbil, podpořte ho prosím svým laikem, případně ohodnoťte hvězdičkou. Uvítáme především komentáře k rozvinutí diskuzí s vašimi názory a zkušenostmi k danému tématu. Registrace k psaní komentářů není nutná.






Hodnocení článku:

       Počet hlasů: 1

Mohlo by vás také zajímat:

Diskuze ke článku


   

Nahrávejte prosím obrázky o maximální velikosti 3 MB (každá)
Vkládejte odkaz z adresové řádky prohlížeče

 
 
Zatím nebyl vložen žádný příspěvek.


 
 
 
 

Osobní účet

 Zůstat přihlášen(a) Zapomenuté heslo?
Nemáte ještě svůj účet? Zaregistrujte se