• Sumčák největší
Youtube kanál nachytano.cz Nachytano.cz na Facebooku TSS kanál nachytano.cz
Seznam témat »

Mosela - aneb jak jsem chytal kapry na rozbouřené řece

  • cadox fishing
07. 03. 2016

Je konec března. A to je den, na který jsem už strašně dlouho čekal. Zítra ráno se totiž pro nás rybáře otevře řeka, kterou jsem si tak zamiloval a která si vzala kus mého rybářského srdce. Řeka, kde jsem v loňském roce nachytal tolik krásných a velkých ryb. No, jak už asi tušíte, mám na mysli svou oblíbenou francouzskou řeku Moselu. A tak když nad naší Českou kotlinou začne pomalu, ale jistě zapadat slunce, usedám do svého starého Fiátku, který je až po střechu naplněn veškerým možným rybářským vybavením, a vyrážím směr země zaslíbená. Autíčko jede, seč mu síly stačí, a občas mi připadá, jako by se to zapadající slunce snažilo dohnat. Ale samozřejmě se mu to nedaří. A tak se po necelé hodině jízdy noříme, autíčko i já, do tmy tmoucí, ale jedeme stále dál. Světla Fiátku spolehlivě osvětlují cestu a postupně spolu míjíme Norimberk, podjíždíme Mannheim, pak na chvilku zastavíme u benzinové pumpy v Saarbruckenu, a v ranních hodinách, chvilku před rozbřeskem, dorážíme do Loisy, malé vesničky na pravém břehu řeky Mosely.

Rozvodněná a studená řeka

Jakmile jsem u řeky, hned začínám stěhovat z auta veškeré vybavení, nafukuji čluny, přidělávám motory a čekám na své nové dva kamarády Honzu a Petra, kteří by sem měli během krátké chvíle dorazit za mnou. A opravdu, oba dva kluci zanedlouho doráží k místu, které jsem jim zadal, a tak postupně nakládáme na mé čluny i jejich nádobíčko a vyrážíme společně na řeku. Venku jsou 4 stupně, a protože už tu pěkných pár dnů prší a chvílemi dokonce poletuje i sníh, řeka je rozbouřená. A já v tu chvíli vím, že chytat ryby v takovém proudu nebude vůbec jednoduché.

Řeku v těchto místech znám velmi dobře, a tak mířím přímo k místu, kde, jak doufám, bude říční proud o trochu menší, a ryby by se tu snad i v těchto podmínkách mohly dát ulovit. Po krátké chvíli tak přirážíme k břehu jednoho z poloostrovů, kterých je na řece jak máku, a vykládáme věci z člunů. Bez otálení stavíme základní tábor, který má být po dobu jednoho týdne našim domovem. Máme sice už pevnou půdu pod nohama, ale i tak je všude mokro, vlhko a chlad. Jakmile máme bivaky postavené, nastěhujeme si do nich rychle všechny naše věci, a já s Honzou si jedeme na člunu obhlédnout místa, kde by se daly naše montáže i přes silný říční proud udržet. Místa sice obtížně, ale přece, nacházíme, a tak se spokojeni vracíme za Petrem do tábora, a společně jedeme zakrmit a zavézt.

V některých místech se nám daří pomocí 250 gramových olov naše montáže vcelku dobře udržet, jinde si ale musíme ještě dopomoci slabým vlascem, který přidělávám k větvím, jako bychom chtěli chytat sumce na trhačku. Takhle jsem sice kapry ještě nikdy nelovil, ale nic jiného nám nezbývá. Příprava a zavezení všech 12-ti prutů nám proto trvá několik hodin, a když máme v podvečerních hodinách konečně vše hotové, jsme už dost vyčerpaní. Jdeme si proto dát šálek kávy, a pak už s nadějí, že snad už dnes uslyšíme první pípnutí a jízdu, si jdeme lehnout.

První týden na řece

Usínám tak tvrdě, že když nad ránem kluky probudí zvuk Petrova signalizátoru, já ještě tvrdě spím a souboj rybáře s jeho první rybou promeškám. Každopádně, když je kapr z vody venku, přichází k mému bivaku Honza, a budí mne se slovy: "Slávku, vstávej, máme prvního kapra, a tak ho pojď prosím vyfotit!" Probouzím se, pomalu se soukám z vyhřátého spacáku, beru do ruky svou zrcadlovku, a jdu se na úlovek podívat. Opravdu, Petrovi přišel na 20 mm kuličku boilies krásný, skoro 14 kilový šupináč, a tak v našem táboře zavládne nadšení. I přes nepřízeň počasí a rozvodněnou a studenou řeku nám hned první noc zabrala ryba. Takže je co slavit. Ještě pořizuji pár snímků lovce s jeho úlovkem, a hned poté si jdeme připít na zdar naší výpravy klasickým českým rumem.

Naše první ráno nad řekou je zatažené a z nebe začínají padat první studené kapky deště, které se mísí s mokrými sněhovými vločkami. Zalézáme tedy do bivaku, Honza připravuje snídani a s nadšením z prvního úlovku očekáváme další jízdu. Ta ale už nepřichází. A tak v nepříjemně deštivém, vlhkém a chladném počasí trávíme zbytek dne povětšinou poleháváním a pospáváním. Když pak přijde noc, jdeme spát s nadějí, že snad noc přinese další záběr. A přesně tak to také je. Na prut, který mám umístěný pod břehem takzvaně na trhačku, mi přichází kolem půl třetí ráno záběr. Ryba to ale bere jen za krajíček, a tak mi po pár metrech bohužel padá. V prudkém dešti už znovu nezavážím, nechávám to na ráno a vracím se do vyhřátého spacáku.
Tento scénář se následně opakuje den za dnem. Každý z kluků má na střídačku denně po jednom jediném záběru. Petr si ještě vytáhne z vod Mosely jednoho kapra a krásného, třicetikilogramového sumce, kvůli kterému sem konec konců také jel, a Honza bohužel o všechny ryby přichází ve vázkách nebo na hranách, které jsou tady plné mušlí. Jen já jsem po zbylých šest dní našeho společného pobytu bez jediného záběru. A tak když kluci sedmého dne ráno balí, jak bylo v plánu, a jedou domů, já zůstávám.

Bez ryby se domů nepojedu

Tak zní moje heslo pro každou mou letošní výpravu. Když konečně koncem týdne přestává pršet a voda v řece pomalu, ale jistě klesá, balím opět veškeré své vybavení, dávám je do člunů a stěhuji se po řece proti proudu o několik kilometrů dál. Tady mám svůj další oblíbený flek a doufám, že se změnou místa bude i ryba jistá, jak říká jedno staré rybářské přísloví.

Dlouhé zavážky se mi vyplatí

Opět si stavím bivak a znovu zavážím všechny své pruty pěkně podél břehu, a to pěkně daleko. Díky tomu, že jsem dostal od firmy Gamakatsu na testování jejich novou šňůru G-Power Premium Braid Neo, si mohu dovolit v tak obtížném terénu, jakým je řeka a její proud, tak dlouhé vyvážky. Stavím tři pruty po proudu a postupně je zavážím od 300 do 600 metrů. Při tak dlouhé zavážce raději šňůru ještě vždy ukotvím ke dnu, kvůli říčnímu proudu a lodím, které tu neustále sem a tam projíždějí. Vždy po cca 200 metrech přidám na šňůru jedno 100 gramové olověné závaží, a před špičku prutu dávám poslední 100 gramový odpadávací backlead. Je to sice obtížný, ale spolehlivý systém, který se mi na takovýchto řekách mnohokrát osvědčil. Díky němu si mohu zavézt, jak daleko budu chtít, a to i do míst, kam se jinak běžně nedá dostat.

První ryba

Jakmile mám zavezeno, je už zase skoro večer. Teď už sám si ve svém bivaku vařím kávu a pozoruji západ slunce nad řekou. Je konečně nádherný večer a já si vychutnávám tu nádhernou atmosféru, kdy jsem u vody jen já, slunce zapadá za obzorem a příroda jde spát. Tahle idylická chvíle ale netrvá dlouho. Najednou ji totiž po devíti dnech, které jsem tu strávil bez jediného záběru, přeruší pronikavý zvuk mého nového signalizátoru.
Beru do ruky svůj prut a vydávám se na řeku za rybou. Postupně zvedám jedno olovo za druhým a pokouším se je sundávat ze šňůry. Někdy se mi to podaří, jindy ne, a průjezdné olovo mi na šňůře zůstává, ale to nevadí. Pak přijíždím k místu, kde ryba zabrala. Najednou cítím, jak váznu, asi mi zapadlo poslední olovo mezi kameny. Snažím se jej vyprostit a opravdu se mi to po pár pokusech daří. Šňůra se uvolní, směřuje na řeku a souboj s rybou může začít. Ryba si to maže po proudu řeky dolů a já na člunu za ní. Chvílemi ryba podjíždí člun a mění směr, ale jakmile se objeví na cívce navijáku silný šokový vlasec, vím, že mám vyhráno. Ještě chvíli se s kaprem přetahuji a pak to přijde. Najednou se přede mnou na hladině objevuje nádherné tělo velkého říčního šupináče. Podebírám jej do podběráku a ani nedokáži vyjádřit slovy, jak jsem v tu chvíli šťastný. Pokládám rybu na dno svého člunu, který má vysokotlakou nafukovací podlážku, a vydávám se zpátky k bivaku rybu zvážit a pořídit první fotografie.

Říční šupináč váží 20,3 kilogramů a měří 98 centimetrů. Jakmile mám vše hotové, rybu ihned pouštím zpět do řeky a znovu do stejných míst zavážím. Pak, spokojený bez jakéhokoliv očekávání, jdu spát. Je půl páté ráno, když mne znovu probudí signalizátor. Opět vyrážím za rybou na řeku a opět je to stejný prut. Zanedlouho podebírám dalšího kapra a dávám se do focení. Teď je to kapr o něco menší, ale i tak. Po tolika dnech čekání u vody to konečně začíná jezdit. A tak to pokračuje i další dva dny. Každý den mám na prutu dvě ryby, které se mi vždy podaří zdolat. Ryby jsou to mezi 12 a 14 kilogramy a já si připadám jako v ráji.

Poslední noc

Najednou je přede mnou poslední noc a já už v naprostém klidu, že domu jedu se slušným úspěchem, zavážím naposledy, už pouze poslední dva pruty. Jsou to ty, na které mi to tady celou dobu bralo. Už opravdu s ničím nepočítám, jen se chci v klidu vyspat, ráno vše zabalit a v pořádku dojet domů, kde na mne čekají moji blízcí. Ještě si vařím poslední večerní kávu, když v tom se znovu ozve libý ton signalizátoru. Opět vyrážím na řeku a zdolávám rybu. Je to další nádherný kapr, kterého s potěšením vážím, fotím a pouštím zpět do řeky. Už mám splněno nad plán. Nechce se mi ani zavážet, ale něco ve mě mi říká: "Dej to ještě jednou a naposled, přijde ti obří lysec". Však to všichni určitě znáte. Takové to našeptávání, které se ale málokdy vyplní. Přesto ale přesvědčím sám sebe a znovu a precizně zavezu. Místo ještě jednou pro jistotu dokrmím směsí boilies a pelet, a teď už jdu opravdu spát.

Obr z Mosely

Usínám a sním. Sním o svých milých, kteří mne tak dlouhou dobu neviděli, sním o velkých rybách, které jsem tady nachytal, když mne náhle v pět hodin ráno ze snění probudí jeden hlasitý „píp“. Probouzím se a vykouknu z bivaku. Jedno jediné pípnutí? Signalizátor sice svítí, ale zvuk už nevydává. Asi přejezd, říkám si v duchu, a znovu chci zalézt do spacáku. Když v tom se ozve další „píp“. Oblékám si v klidu kalhoty a jdu se podívat, co se to venku děje. Je ještě šero, ale i tak najednou vidím špičku prutu, jak se pohne. Přiseknu, zvednu prut a vyrážím na řeku. Cestou navíjím a sundávám průjezdná olova. Když jsem v místech, kde jsem nástrahu položil, opět cítím, jak mi olovo vázne. Snažím se ho z vázky vyprostit, když v tom tah povolí a šňůra si to opět míří na řeku. Vyrážím za ní a pomalu navíjím. Cítím opravdu velký tah, a tak si chvíli myslím, že tam je sumec, jak tu bývá zvykem. Ale ne, ryba nekope. Ba naopak. Tah je čím dál tím plynulejší a silnější. Nechávám se tedy rybou vozit chvíli po řece sem a tam, aby se sama unavila, a pak začínám navíjet. Je to spíš přetahovaná. Jednou já, jednou zase ona. Tohle představení trvá tak patnáct minut a pak se to stane. Něco, co byl jen sen, nebo spíš zbožné přání. Na hladinu se vyhoupne obrovské tělo nádherného lysce. Nemohu ani uvěřit tomu, co vidím, klepou se mi nervozitou ruce. Říkám si, teď ne, teď o něj nemohu přijít, a pomalu pod něj sunu podběrák. Když v tom ryba znovu rozpohybuje své mohutné tělo a pokusí se o poslední výpad. Brzda mého navijáku ale spolehlivě odrazí mohutný nápor ryby, a tak výpad zvládám a lysce z řeky Mosely podebírám. Nad řekou začíná svítat, je ticho, a já ani nedutám. V síti se skví ryba, po které jsem toužil, ryba o které jsem snil a má předtucha mi říkala: „budeš jí mít“, a já jí nevěřil. A teď ji mám. Pomalu rybě ještě v podběráku vyndávám háček z tlamy a pokládám ji na dno svého člunu. Oba dva jsme vyčerpaní soubojem, ale já ho vyhrál. „A ty jsi teď můj,“ říkám si sám pro sebe, otáčím řadičem elektromotoru a pomalu si to šinu po této nádherné řece k bivaku.

Vážení

Vystupuji z člunu a rybu v podběrákové síti dávám na podložku. Je těžká, a tak její váhu jen odhaduji. Zapínám podložku, beru do rukou váhu, tu zavěšuji na větev a podložku i s rybou na ni zavěšuji. Se zatajeným dechem čekám, co ručička váhy ukáže. Je to neuvěřitelné, ale ta se zastavuje na 25 kilogramech. Moje speciální nenasákavá podložka váží necelé kilo, a i kdyby mokrá síťka podběráku měla další, je váha této nádherné říční ryby neuvěřitelných 23 kilogramů. Jsem šťastný, rybu z váhy sundávám a rychle pořizuji své teď už určitě poslední fotografie ryby, kterou se mi podařilo ulovit dvě hodiny před odjezdem domů. Pak už lysce, kterého mi seslal snad sám svatý Petr, pouštím zpátky do vod řeky Mosely. Ještě chvíli se dívám na řeku, která mne nejdřív tak potrápila, aby mne nakonec obdarovala, a pak začínám balit. Nadešel totiž čas jet domů.

S pozdravem Petrův zdar, Slávek Freecarp.

Pokud se Vám článek líbil, podpořte ho prosím svým laikem, případně ohodnoťte hvězdičkou. Uvítáme především komentáře k rozvinutí diskuzí s vašimi názory a zkušenostmi k danému tématu. Registrace k psaní komentářů není nutná.





Hodnocení článku:

       Počet hlasů: 5

Mohlo by vás také zajímat:

Diskuze ke článku


   

Nahrávejte prosím obrázky o maximální velikosti 3 MB (každá)
Vkládejte odkaz z adresové řádky prohlížeče

 
 
Zatím nebyl vložen žádný příspěvek.


 
 
 
 

Osobní účet

 Zůstat přihlášen(a) Zapomenuté heslo?
Nemáte ještě svůj účet? Zaregistrujte se