• sumčák mega bánner
Youtube kanál nachytano.cz Nachytano.cz na Facebooku TSS kanál nachytano.cz
Seznam témat »

Královna Zubejda z Ostré

  • Cadox 5
17. 01. 2016

Tak jak s tímto článkem a příběhem z vydařeného lovu začít? Nejprve pár slov o tomto skvělém revíru.
Pískovna Ostrá nedaleko Lysé nad Labem má rozlohu 6ha z toho 4ha pokrývá vodní plocha a je napuštěná více než 35 let. Nabízí velmi dobrou obsádku dravců. Plave si zde mnoho okounů přes 35cm a najde se i pár jedinců pokořujících magickou hranici 50cm. Dále mnoho štik všech velikostí s největšími okolo 1m, candátů a tradují se legendy o sumcích přes dva metry. Nejzajímavější skutečností ovšem je, že nebyla nikdy odlovena, čili nelze přesně říci, jaká je skutečně největší velikost ryb, které doposud odolávaly nástrahám rybářů. Tak toto je opravdová výzva pro každého rybáře.

Teď však k příběhu samotnému. Několikrát jsem pískovnu navštívil na pozvání správce revíru Luďka Horáka za účelem přelstít nějakého okouního krále, případně královnu štiku. Výbavu jsem nepodceňoval a tak jsem vždy vyrážel se třemi pruty, vybavených k odpovídajícímu lovu těchto pokladů. Odpustím si nudné povídání o parametrech vybavení a popisu jak a k čemu jaký prut sloužil. Podstatné je, že jsem byl vybaven jak na velké štiky, tak prakticky na jakéhokoliv soupeře z tajemných hlubin. Pravdou však zůstává, že mi tato výzbroj moc štěstí nepřinesla.  Ne že bych zůstal bez úlovků, ale nebyly to úlovky, v které jsem pevně doufal. Několik okounů překračujících hranici třiceti centimetrů byly sice krásné ryby, ale jak se říká, kvůli nim jsem sem opravdu nepřijel. Dále několik štiček, ovšem opět standardních velikostí a druhovou řadu dravců uzavíralo pár candátů, no opět spíše candátků.

Bohužel se mi nikdy nepodařilo přesně vystihnout ten den „D“, kdy by byli dravci a zvláště okouni aktivní a při chuti. Slyšel jsem spoustu vyprávění o tom, jak se tu prohání hejna okounů a rybičky lítají nad hladinu, nebo že se za taženou nástrahou hnal ne jeden okoun, ale celé stádo těchto pruhovaných banditů trofejních velikostí. Nezbylo mi nic jiného než doufat, že i mě se někdy podaří vystihnout takovýto den a i já se dopracuji k trofejní rybě tohoto revíru.  A ten den opravdu přišel, i když se předcházející události vyvíjely tak, že by mě to v tu dobu ani ve snu nenapadlo.

Bylo období vánočních svátků a takzvané „pohody“,  tak jsem si užíval pro mne trochu nudného volna s rodinkou. Počasí bylo na prosinec jako v dubnu, toho využila velitelka domácnosti (manželka) a po domluvě s odrostlými dítky mě postavili před hotovou věc. „Pojedeme na výlet“, sdělila mi velitelka a já trochu nenápadně začal obracet oči v sloup.
„ A kam to bude“ ptám se trochu otráveně, zrovna cestováním se mi tu vánoční pohodu u prostřeného stolu narušovat nechtělo. „Do Přerova nad Labem do skanzenu“ odvětila má drahá polovička a dítka souhlasně kývala hlavou. Začal jsem přemýšlet. „Takže do Přerova pojedeme přes Lysou, z toho by se dalo něco vytlouct i pro mne“ honily se mi v hlavě myšlenky. „Dobrá tedy, ukecali jste mě“, odpovídám a v hlavě mi zraje plán. V autě mám vláčák, který používám převážně na jemné chytání, krabičku s malými nástrahami a podběrák, takže jsem připraven pro strýčka příhodu a možnost na chvilku zakotvit někde u vody.

Prohlídka skanzenu proběhla ke spokojenosti mé rodinky a manželka jako mluvčí zbytku rodiny mi oznamuje, že by jsme se měli někde zastavit na oběd. Tak, a teď přichází má chvíle. „ Hodím vás do Lysé na náměstí, já oběd oželím, vy si skočíte do Restaurace, za hodinku vás opět vyzvednu a pojedeme domů“. Jak jsem řekl, tak jsem udělal a zde se začíná odvíjet ta podstatná část tohoto příběhu.
Už cestou do Lysé jsem přemýšlel, kam na tu hodinku vyrazí. Nejprve mě napadlo Labe v Hradištku, ale pak jsem si uvědomil, že na pískovnu do Ostré to mám stejně daleko a bylo rozhodnuto – jedu na Ostrou.

A jdeme do finále. Jsem na pískovně. Rychle složím proutek. Pětigramový se čtrnáctkou vlascem není pro tuto vodu zrovna to pravé ořechové, nuž ale co nadělám, stejně jsem v případě úspěchu počítal spíše jen s menším okounem, případně duhákem, kteří tu byli na podzim vysazeni.
Sejdu hned na krajní místo pod akáty a pokouším své štěstí. Pět, deset minut a stále žádný zájem o mého smáčka. Koukám přes celou pískovnu na opačný břeh a cítím, jak mi něco našeptává „jdi na druhou stranu, tam jak jsi naposled vytáhl toho candáta“. Ano, to je ono – myšlenka byla během okamžiku přetvořena v čin, připínám smáčka za očko a vyrážím po stezce na druhou stranu. Jdu za hlasem svého srdce. Několik minut pochodu mokrou trávou a jsem na místě. Začínám prohazovat nejprve mělčí místa podél břehu. Občas se v okolí dělají kroužky od pstruhů. Mohl bych vyměnit nástrahu za malého woblerka nebo plandavku a zaměřit se na ně, ale stále tvrdohlavě dávám přednost gumičce a pomalému tažení po dně. Začínám prohazovat levou stranu pod větvemi stromů a náhle vázka. Vím, že kořeny stromů tam zasahují až několik metrů od břehu, k tomu občas nějaká spadlá větev a tak se ani není co divit, že jsem uváznul.  Ale co to, vázka se najednou dává do pohybu a hned v prvních sekundách je mi jasné, že tohle malý okoun nebude. Snažím se správně vyladit brzdu navijáku, abych měl ve zdolávání alespoň nějakou šanci. Zatím to není až tak brutální a daří se mi tajemnou rybu udržet do deseti metrů od břehu. V hlavě se mi honí myšlenka co je to asi za rybu. Podle neustálého cukání, začínám uvažovat o tom, že se mi buď podařilo zapřáhnout většího kapra, nebo to bude menší fousáč. Uběhlo asi deset minut přetahované a začal mi zvonit telefon. Pokouším se jednou rukou vylovit telefon z kapsy a druhou rukou držet prut se stále napnutým vlascem, abych nedal rybě šanci se vyklepat. Ještěže jsou ty chytré telefony a stačí ho přiložit jen k uchu, aniž bych musel něco dalšího mačkat – na což bych musel mít ruce minimálně tři.

„Halóóó“ brebtnu do founa a už slyším otázku kolegy Roberta, co dělám a jestli někde jsem (samozřejmě myšleno na rybách).  „Ty vole, jsem u vody a tahám už nějaký čas rybu“ odpovídám a zároveň se snažím bojovat s doposud stále tajemným úlovkem. „A co tam máš“ ptá se Robert a já odpovídám, že nemám tušení, jestli to je kapr nebo něco jiného.
„Opravdu teď nemám čas na žvanění“ snažím se ukončit hovor a kolega rychle pochopil. „Tak bojuj a čau“ ukončuje hovor a já se nadále mohu plně věnovat souboji.

Čas utíká a já stále nevím, jaký soupeř proti mně stojí. Podaří se mi rybu přitáhnout tak tři až čtyři metry ke břehu, ale jakmile ucítí zlom dna, okamžitě startuje zpět do hlubin. Už ani nevím, jak dlouho trvá tato přetahovaná, odhaduji tak pětadvacet minut. Konečně se mi daří dostat rybu odhadem na dva metry od břehu. Jelikož jsou zde prudké zlomy dna, stále netuším s čím, že to bojuji. Náhle uvidím závar a bubliny.
„Ty vole, tak je to jasný, máš tam nějakého fousatého slizouna“ problesklo mi hlavou a další chuchvalec bublin mě v tom jen utvrzuje. Proutek je stále prohnutý na hranici svých možností a čtrnácka doposud kupodivu drží.

Opět mi zvoní telefon. „Doprd…, už zase někdo otravuje v nejméně vhodnou dobu“ bleskne mi hlavou a už skoro nacvičeným hmatem tahám telefon. „Halóóó“ zabrblám do telefonu. „Tati  můžeš přijet, už jsme se najedli“ sděluje mi dcerka tuto pro mě nechtěnou informaci. „Teď bohužel nemůžu, tahám rybu“ odpovídám.„ Jóó, a jakou“ zvědavě se táže. „Nevím a nezdržuj, ať ji můžu vytáhnout“. „OK“ suše sdělí a zavěsí. Já se opět mohu plně věnovat zdolávání. Minuty ubíhají a já začínám být tímto bojem frustrován. Začínám se zabývat myšlenkou, že přitáhnu brzdu navijáku, a buď vlasec povolí (což by byla dost pravděpodobná varianta), nebo se mi ji podaří nějakým zázrakem přitáhnout k podběráku. Naštěstí jsem tuto myšlenku rychle zapudil a dál pokračoval v citovém zdolávání.
Stále nevím, o jakou rybu se jedná.  Několikrát se mi ji podařilo přitáhnout na více jak metr a půl ke břehu, ale charakter dna mi stále nechce prozradit identitu soupeře. Uběhlo minimálně čtyřicet minut boje a já jsem na tom stále téměř jak na začátku.

Znovu zvoní telefon. „To snad není možný, co se to dnes děje“ pomyslím si, přikládám telefon k uchu a slyším – „Tati už jedeš? My tu čekáme venku na náměstí“, opět dcerka na drátě. „ Bože, co jsem komu udělal“ bleskne mi hlavou. „Ještě ne, tahám rybu“. „To pořád ještě taháš rybu, diví se dcerka“. „Jo tahám“ odsekávám a dávám najevo, že mi hovor není příjemný. „Dobře, tak my zajdem ještě do cukrárny“ odpovídá a zavěsí. Sláva, můžu pokračovat. Když už mám telefon v ruce, snažím se zapnout nahrávání videa, abych měl případně tento neskutečný zážitek zaznamenán a hlavně mi šlo o zachycení doposud tajemné ryby. Daří se a soupeř je metr od břehu.

„A do prdele“ projede mi hlavou, když se přede mnou náhle zjeví štičí torpédo. Rychle dávám telefon stranou a začínám přemýšlet co dál. Dokud jsem nevěděl, koho mám na druhé straně, tak jsem byl relativně v klidu. Ale co teď? Začínám sčítat své výhody a nevýhody v tomto souboji. Bohužel výhodu jsem nenašel ani jednu, jen samá negativa. Tak především, čtrnáctka vlasec by vydržela maximálně do prvního výskoku dravce. Naštěstí pro mě se držela stále u dna. Lanko samozřejmě na smáčky nepoužívám a několikeré pocukání štičí hlavou by můj souboj poslalo okamžitě do kopru.

„Musím doufat a bojovat až do konce“ honí se mi hlavou a při pohledu vedle sebe, kde mám položený přívlačový podběrák, odhaduji své šance na maximálně 10%. „I kdyby se mi ji podařilo dostat co nejblíž ke břehu, jak ji do toho podběráku dostanu?“ rekapituluji své možnosti.
Pokračuji, cítím, že štika toho začíná mít plný zuby, ostatně já také. Už se mi ji daří dostat do blízkosti podběráku, jakmile ho však má ve svém dohledu, okamžitě se otáčí a vše začíná nanovo. Minuty ubíhají, štika je opět na dosah mého megapodběráku. Pomalu se snažím najíždět siťkou na její hlavu, je to otázka vteřin, ale mě to připadá jako věčnost. Daří se. Rychlým pohybem směruji podběrák ke břehu v obavě, aby mi přečnívající skoro polovina štiky z něj nevypadla. „Sláva, podařilo se nemožné“, proběhla mi hlavou myšlenka rychlostí blesku. Je na břehu a já poprvé mohu naplno spatřit to neskutečně vyžrané tělo tohoto predátora z pískovny.

114cm a přibližně 12 kilo. Zhruba hodinový souboj – to je krátká rekapitulace. Až na břehu vidím že smáček je v koutku štičí tlamy a nehrozilo překousnutí vlasce. Rychle udělám několik fotek. Je velká škoda, že jsem tu sám a není nikdo, kdo by mě mohl s tímto skvostem vyfotit. Kolena se mi ještě třesou z tohoto zážitku a štika putuje zpět do svého království. Zcela určitě zde po čase udělá radost někomu jinému a tento zážitek ze srdce přeji všem, kterým se ji podaří přelstít. Rychle skládám proutek, podběrák a během pár minut jsem u auta. Nemohu přece nechat svou rodinku čekat, že?

Kolik takovýchto překvapení pískovna Ostrá v sobě ukrývá? Přijeďte pokusit své štěstí i vy a možná budete překvapeni ze svého životního a nezapomenutelného zážitku, jako já.

Kaudik 

Pokud se Vám článek líbil, podpořte ho prosím svým laikem, případně ohodnoťte hvězdičkou. Uvítáme především komentáře k rozvinutí diskuzí s vašimi názory a zkušenostmi k danému tématu. Registrace k psaní komentářů není nutná.







Hodnocení článku:

       Počet hlasů: 14

Mohlo by vás také zajímat:

Diskuze ke článku


   

Nahrávejte prosím obrázky o maximální velikosti 3 MB (každá)
Vkládejte odkaz z adresové řádky prohlížeče

 
 
Zatím nebyl vložen žádný příspěvek.


 
 
 
 

Osobní účet

 Zůstat přihlášen(a) Zapomenuté heslo?
Nemáte ještě svůj účet? Zaregistrujte se