• Sumčák největší
Youtube kanál nachytano.cz Nachytano.cz na Facebooku TSS kanál nachytano.cz
Seznam témat »

Jak dobře se ryby učí?

  • cadox fishing
30. 01. 2017

Ryby jsou zajímavá stvoření. Jako skupina za sebou mají více než 300 milionů let vývoje a počtem druhů zastiňují všechny ostatní skupiny obratlovců. Uvnitř jejich těla bychom našli podobné orgány, jako máme my sami, byť samozřejmě v mnohem primitivnějších verzích, a krom toho i řadu orgánů specifických, jejichž vznik formoval dlouhý pobyt ve vodním prostředí. Přesto spousta lidí neustále nahlíží na ryby jako na nedokonalá, téměř až mechanická stvoření. Přesvědčil jsem se o tom mnohokrát, zejména v internetových diskusích na téma, zda ryby jsou, či nejsou schopny vnímat bolest. Tomuto tématu se ale dnes věnovat nechci. Rád bych se věnoval jiné oblasti, která nás rybáře může zajímat - trochu bych se zamyslel nad schopností ryb se učit.
  
Kupodivu o této schopnosti ryb se tolik nediskutuje. Rybáři jsou ochotni připustit těm slizkým potvorám jakési právo na určitou formu inteligence a schopnosti vstřebávat nové poznatky, nejspíš proto, aby nějak omluvili své četné neúspěchy při lovu. A konec konců, ony se nějaké ty očividné důkazy rybí schopnosti osvojit si nové modely chování či reagovat na neznámé podněty celkem snadno najdou. Hodně z nich se točí kolem potravy. Pokud máte akvárium, jistě jste si všimli, že ryby se naučí odhadovat přibližnou dobu krmení a po pár týdnech reagují i na pohyb ruky podél stěny nádrže nebo třeba na zaklepání, když si je na tento signál naučíte. Podobně začnou reagovat i ryby z volných vod, když si dlouhodobě vnadíme lovné místo. Po pár dnech už je zvuky dopadajícího krmení spíš lákají k hostině, než aby v nich vyvolávaly snahu se ukrýt. Celá řada historek pak vypráví o vynalézavých jedincích, kteří si různými mazáckými kroky usnadňovali lov čerstvě vysazených duháků. Kdybyste je snad nikdy neslyšeli, šlo tu o úmyslné dělání hluku a dupání v situacích, kdy má většina pstruhařů tendenci tiše se plížit v podřepu, prohazování vody hrstmi hrubého písku, majícího navodit iluzi dopadajících granulí, nebo dokonce zjišťování si doby krmení v pstruhařství, odkud vysazené ryby pocházely. Část podobných fint se dá přenést i do lovu na dírkách, který je stále populárnější.
  
V poslední době se díky tomu, že stále více rybářů přinejmenším část úlovku pouští, objevují i trendy opačné. Ryby si uvědomují, že jsou věci, kterých je třeba se bát. A někdy stačí jako signál k zběsilému úprku opravdu málo. Vzpomínám si, jak jsem se, coby začátečník, pokoušel ulovit nějakého kapra z hejna, které hledalo potravu v mělkých úplavcích po kraji otavského proudu. Mou výbavu tvořil teleskop s navázaným splávečkem a pytlík kolínek obalených ve strouhance, která v té době představovala jednu z nejklasičtějších nástrah. Chytal na ně skoro každý. Věděl jsem už, že v mělké čisté vodě ryby vyplaší i pouhý dopad splávku, a tak jsem nahodil daleko stranou, přitáhl splávek několik metrů před pomalu postupující hejno a ukryt v kopřivách čekal, co se bude dít.  Měl jsem dokonalý výhled na šupináče rytmicky špulící svá masitá ústa a vířící obláčky kalu i na bělavou skvrnu na dně, což nebylo nic jiného než kolínko navlečené na háčku. Asi po čtvrt hodině se k němu první kapr přiblížil na dohled, zaregistroval ten světlý bod a změnil kurs směrem k němu. V půlce cesty se ale zarazil, najednou sebou prudce trhnul a upaloval někam na střed řeky. Strhnul s sebou i zhruba třicet svých kolegů a mně nezbylo než sledovat celý ten zmatek provázený efektní vlnou. Kdybych hodil do vody kámen, nebyla by panika větší.
  
Roky běžely a zkušeností přibývalo. Krásnou ukázkou, jak se ryby učí, se stala tradiční zimní šoulačka. Koncem února už je v řece takový hlad, že nejedna ryba bez váhání slupne kousek housky, hnojáčka či pár červíků proplouvajících kolem. Ale zkuste to podruhé! Nevybavuji si, že by mi nějaká konkrétní ryba (velký tloušť, jesen, podoustev či ostroretka) zabrala stejnou zimu dvakrát. Zato si celkem dobře vybavuji, jak na místech, kde jsem často a opakovaně chytal, přibylo nenápadných,  v podstatě nesekatelných záběrů projevujících se jen jako drobné pozdvižení nebo pozastavení splávku. Ryby evidentně nebraly nepříjemnou zkušenost s háčkem v tlamě na lehkou váhu a při příštím setkání s neobvyklým soustem byly daleko opatrnější.
  
Markantní rozdíl mezi ochytanými a neochytanými rybami jsem zažil v časném jaru před několika lety při lovu tloušťů na housku na lokalitě, kde jsem nikdy předtím nebyl. Prakticky na každých 10 m toku přišla ryba kolem 40 cm a jelci byli tak aktivní, že jsem používal nástrahu kolem 3 cm a ještě ji co chvíli zviditelňoval silným nadržováním. Můj lov ukončil soumrak, ale chytání to bylo tak dokonalé, že jsem se za týden celý natěšený vrátil. K mému údivu ale na celém úseku, který jsem prošel během předchozí výpravy, nepřišel jediný záběr. Ovšem jakmile jsem vkročil na místa dosud nenavštívená, voda najednou zázračně ožila a lovil jsem ve stejném tempu jako minule. Podobné zkušenosti jsem učinil opakovaně, a proto dnes v zimě lovím buď tak, že se snažím atraktivní místa projít jako první, anebo mi nezbývá než experimentovat s netradičními nástrahami, zakrmovat si nejzajímavější místa den dva předem, případně využívat i další možnosti, jak dostat na háček nejzajímavější exempláře. Pokud si ale budu moci vybrat, vždy dám přednost lovu na „panenském“ úseku s nezkušenými aktivně zabírajícími rybami. Jenom poslední dobou není zrovna snadné nějaký pěkný najít.
  
Silným „argumentem“, který dokáže ryby strhnout k vysoké potravní aktivitě a k odložení části zábran, je krmení, zejména dlouhodobé nebo alespoň dostatečně vydatné. Stalo se mi (a ne jednou), že jsem na rozkrmených místech chytil tu samou rybu během jedné vycházky opakovaně. Ale na skutečně zkušené exempláře nemusí spolehlivě zabírat ani běžné krmení. Dva roky jsem marně usiloval o velkého kapra, který pravidelně po sedmé ráno ryl podél břehu v jedné dlouhé linii přerušené jediným místem – tím, kde jsem měl právě nakrmeno. Bylo jedno čím. Zkušená ryba výrazně převyšující běžný velikostní průměr na daném místě (soudě podle zvířeného sloupce bublin a kalu), vždy přestala rýt na okraji zakrmeného místa, nějakou dobu se na něm zřejmě zdržela, aniž by o sobě dala jakkoli vědět (natož aby zabrala), a poté v klidu pokračovala dál. Asi jsem neměl ty správné koule, dip či obalovací těstíčko, ale v té době se většině rybářů o podobných produktech moderní doby ani nesnilo.
 
  Kapraři určitě podobné situace znají a asi by uvedli celou řadu věcí, k nimž je třeba se uchýlit, aby stoupla naděje na záběr nejstarších, již několikrát chycených kusů. Tyto ryby se mnohdy vyhýbají ruchu panujícímu na silně provnaděných místech, vadí jim vlasce natažené vodou, dopady montáží, často preferují vylouhovaná sousta nebo zkoušejí nástrahu zkusmo nasávat či vyhazovat do sloupce, aby odhalily „uvázané“ pamlsky. Finty jako nahození jednoho prutu mimo zakrmené místo, používání zadních olov, neustálé lavírování s montážemi, používání stále nových příchutí, různé nadlehčování a vyvažování nástrahy, její máčení před nahozením, aby byla předem vylouhovaná, ponechávání prutu dlouhou dobu bez přehození, sekání i velmi opatrných záběrů, to vše je dnešním kaprařům dobře známo. Věřím, že si tyto fígle budou, přinejmenším zčásti, postupně osvojovat i zájemci o lov trofejních jedinců dalších druhů ryb.
  
Pomyslným vrcholným kolbištěm, na němž se střetává vynalézavost člověka a schopnost ryb poučit se z nepříjemných zážitků, je lov na umělé nástrahy, zejména vláčecí. S nimi ryba nemůže udělat žádnou pozitivní zkušenost, nelze jimi vnadit a každý kontakt dravce s nástrahou snižuje šanci, že se útok bude v budoucnu opakovat. Rybářovu situaci stěžuje i skutečnost, že dravci rozhodně nejsou totožné kopie jednoho vzoru. Jedná se do jisté míry o „osobnosti“ s různou mírou agresivity i schopnosti se poučit a rozhodně nelze očekávat, že každý predátor bude na umělé nástrahy reagovat stejně. Svědčí o tom jak mé omezené zkušenosti s chovem dravých ryb v akváriu, tak třeba pokus, který proběhl někde v USA.
   V rámci tohoto experimentu bylo do nádrže vysazeno určité množství označených okounků pstruhových, kteří se opakovaně lovili stylem „chyť a pusť“. Některé ryby byly uloveny opakovaně (tuším, že maximálně 16x) a naopak asi čtvrtina nebyla ulovena nikdy. Můžeme sice spekulovat nad tím, co bylo příčinou takovéhoto výsledku, ale z pokusu celkem přesvědčivě vyplývá, že mezi dravci jsou opravdu značné rozdíly.
 
  Podobné zkušenosti mám i z menších řek, na kterých s oblibou lovím. Mezi zdejšími štikami byly „staré známé“, které jsem ulovil opakovaně nebo je pravidelně přiměl zvednout se za nástrahou a často jsem je chodil už jen kontrolovat, jestli jsou ještě „doma“. Leckdy mi stačil záblesk těla v hloubce a dál jsem se o ulovení ryby ani nepokoušel. Byly tu ovšem i exempláře, jejichž přítomnost jsem spíš tušil, ale opravdu se o ní ujistil až ve chvíli, kdy je ulovil někdo jiný, většinou na rybičku. Dodnes mám jen jediný recept na to, jak chytit takovou rybu. Každá štika má během roku „svůj slabší den“ anebo nastanou okamžiky, kdy vše v řece, co má zuby, loví jako o život. V té chvíli je třeba být u vody a jít po největších rybách, o kterých víte. Jak poznáte tu pravou chvíli a jak s ní dokážete naložit, to už je záležitost vašeho rybářského umění, ale nemalým dílem to závisí i na okolnostech „mezi nebem a zemí“.

Podotýkám jenom, že v podmínkách malého silně navštěvovaného revíru mají místní rybí veteráni svou „osobní historii“ danou souborem konkrétních zkušeností, které stačili získat. V řadě případů mám pocit, že se jedná o silně flegmatické jedince, kterým se umělá nástraha vnucuje jen velmi těžko. A vlastně nejen umělá nástraha.
   Jednou jsem pár dnů před Vánoci „ukecával“ zkušenou štiku na vláčenou mrtvou rybku a ona se mi zvedla až k hladině. Co mě ale překvapilo, široká plochá hlava vůbec nesměřovala k plotici, kterou jsem se snažil jemně pocukávat. Ta ryba očima doslova visela na lanku, které vedlo stranou od nástrahy. Prohlédla si ho od poloviny až k obratlíku, kterým bylo zakončeno. Nakonec se propadla zpátky do hlubin a to bylo možná naposled, co jsem ji viděl. Tak nevím, fakt byla ta ryba až tak „prefíkaná“?
  
Zajímavé zážitky mi poskytl lov na zapomenutých vodách, kam nikdo léta nechodil. Místní štiky startovaly za nástrahou i ze vzdálenosti několika metrů a vrhaly se na ni jako smyslů zbavené. Pro jednou. Dál už bylo dost těžké najít něco, na co by se vrhly se stejným entuziasmem. Zkušenosti z těchto vod se pro mě postupně staly obrovskými lekcemi rybářské kreativity, trpělivosti a pokory. Věděl jsem, že tam ty ryby jsou. Ale dostat je, to nebylo jen tak. Měsíce jsem čekal, než mráz  potlačí vodní vegetaci natolik, aby se dalo lovit a přitom hladina zůstala nezamrzlá. Jindy se čekalo, než vítr odfoukal nečistoty na hladině správným směrem a zbavil ryby možnosti se pod nimi ukrýt, a i když byly podmínky na první pohled ideální, často ještě nezbylo než čekat na den vysoké rybí aktivity, během něhož budou zubaté krásky, kterým jsem už jednou či dvakrát „dal ochutnat železo“, ochotné nechat se zlákat k podobnému zážitku znovu. Mohlo se stát, že vhodný den nenastal za celou sezonu. I to byl jeden z důvodů, proč v oněch vodách nějaké ty ryby pořád ještě byly.
 
  Vzpomínám na tůň, jejíž obsádce v jistou dobu vévodily tři štiky 70+. Během první návštěvy mi zabraly všechny, v podstatě jedna za druhou. Zdolal jsem ale jen jednu. Další mi spadly. Do konce roku už jsem o žádnou z této top trojice ani nezavadil. Teprve na začátku nové sezony, kdy kvůli dešťům stoupla hladina a nad porosty vodních trav se vytvořila volná vrstva vody, jsem dokázal jednu ze sedmdesátek ulovit na streamer. Zbytek roku jako by tyto ryby neexistovaly. Neviděl jsem je lovit, nevyplašil je někde v mělčině, nezaregistroval jejich zájem o libovolnou z mých nástrah. Už jsem byl přesvědčen, že tu snad ani nejsou. Vždyť tůň jsem měl v závěru roku prochytanou tak, že i z místních tří kaprů jsem dva podsekl. Jednoho prosincového večera mi ale všechny tři největší zubejdy zabraly během jediné hodiny. A všechny mi spadly. Měl jsem během té hodiny celkem devět záběrů a jednu rybu na břehu. Dodnes neznám příčinu té tragicky nízké úspěšnosti zdolávání.
 
  Zajímavé bylo i to, jak se změnila reakce na nástrahy u menších štik v této lokalitě. Zpočátku jsem je lovil na popy, menší jerky i některé typy wobblerů. Ve finále jsem skončil u menších realistických gum, zejména smáčků. Přitom nástrahy úspěšné jeden rok obvykle v další sezoně zcela propadly.
 
  Velmi podobné poznatky jsme s kolegy získali i na revíru s podstatně většími štikami. Přítomné tu byly i exempláře přesahující metrovou hranici. Tyto ryby pro nás představovaly výzvu a důvod k návštěvám, proto jsme se jejich populaci snažili uchovat pokud možno nedotčenou. V době, kdy jsme se o lokalitu začali zajímat, byl top nástrahou velký zvukový wobbler. Po pár týdnech se ale začal výčet rybami akceptovaných nástrah posouvat po linii velký neozvučený wobbler, pop, velké gumy. Následně začaly být větší rozměry nástrahy spíš handicapem s jedinou výjimkou, kterou představovala poměrně krátká doba, kdy štiky akceptovaly jerky. Poté přišel posun ke streamerům, smáčkům a některým atypickým nástrahám. Skončilo to u stavu, kdy bylo nutno čekat na den s výraznou rybí aktivitou. Častokrát jsem si maloval, že ten či onen víkend by to mohlo být ono, ale po příjezdu k vodě mi bylo do hodiny jasné, že trefa do černého se opět nekoná. Přesto jsem jednou tu pravou štičí nirvánu zažil a mezi ulovenými rybami byla i jedna s magickou trojcifernou délkou. Nakonec se o daný revír zajímalo tolik lidí, že štiky ve svých slabších chvilkách jedna po druhé putovaly z vody, a protože ne každý pouští, tak je dnes zarybnění oné lokality v podstatě tuctové a pro mě představuje už jen hezkou vzpomínku na něco, co bylo.

   Ačkoli tu dávám k dobru zážitky se štikami, podobné je to i s jinými dravci. V poslední době se snažím trochu věnovat bolenům a sumcům a i tam vidím, jak největší úspěchy slaví to, co příliš neodpovídá všeobecně zažitým představám.
  
Připusťme tedy, že se ryby, přinejmenším některé, opravdu učí a je pak těžší je ulovit. Abych řekl pravdu, nevadí mi to. Naopak mě těší, že díky této schopnosti nám v revírech pořád ještě pár pěkných kousků zůstává. A jednou za čas mívají svou slabší chvilku. Pro mě je to důvod k tomu, abych chodil k vodě a snažil se některého z těch šupinatých profesorů nebo profesorek načapat na švestkách. Ne že by se mi to nějak extrémně dařilo, ale baví mě to. Kdyby byla rybařina snadná a fungovala podle pravidel, která by se dala někde přečíst a nabiflovat, rozhodně bych z ní takovou radost neměl.

Miroslav Horáček
Článek vyšel v časopise Český rybář


Pokud se Vám článek líbil, podpořte ho prosím svým laikem, případně ohodnoťte hvězdičkou. Uvítáme především komentáře k rozvinutí diskuzí s vašimi názory a zkušenostmi k danému tématu. Registrace k psaní komentářů není nutná.





Hodnocení článku:

       Počet hlasů: 8

Mohlo by vás také zajímat:

Diskuze ke článku


   

Nahrávejte prosím obrázky o maximální velikosti 3 MB (každá)
Vkládejte odkaz z adresové řádky prohlížeče

 
 
30. 01. 2017, 15:12

Michal

, Flek.michal@gmail.com

Ve vodě s viditelností šest metrů mi zabrala štika 110cm na 50cm ocelové lanko a to nejsilnější které jsem sehnal, a min. 0.30 černou pletenku, kterou jsem v té čisté vodě viděl až ze břehu.  A to čtyřikrát z toho dvakrát mi spadla jelikož jsem ji musel držet hodně zkrátka a to jde u takové štiky poněkud obtížně, po páté už ne, jelikož ji někdo zmasil, stávala vždy na stejném místě a chodil jsem ji pozorovat. Jediné co jí opravdu zajímalo byl pohyb nástrahy. Rybičky ji mohly bokem třít o čumák jak blizko proplouvaly a nic, ale jakmile naka (a dělaly to jen zraněné atd.)zpanikařila a dala se na uprk nebo jinak změnila svůj klidný pohyb, měla to spočítané a jsem si jistý, že by mi to vzala i na kotevním laně, kdyby na něm ta rybycka byla schopna "správně" plavat. 

>> Reagovat


 
 
 
 

Osobní účet

 Zůstat přihlášen(a) Zapomenuté heslo?
Nemáte ještě svůj účet? Zaregistrujte se