• FFA
Youtube kanál nachytano.cz Nachytano.cz na Facebooku TSS kanál nachytano.cz
Seznam témat »

I to se stává

  • cadox 3
21. 07. 2011
Podívám se z okna a bezmyšlenkovitě sleduju prohánějící se mraky po obloze. Je pátek odpoledne, mám po šichtě a vím jen to, že musím někam k vodě načerpat psychickou pohodu. Pracovní týden je stále dokola plný psychického vypjetí a krátký víkend je jediná možnost, jak vypustit všechen ten marast z hlavy a dostat se znovu alespoň trochu „do pohody“.
Není to tak dlouho, co jsem si naordinoval léčbu na Labském lovu sumců a ta mé diagnóze dokonale pomohla. V tom mi probleskne hlavou, že by nebylo od věci se pokusit o očistu psychického stavu znovu touto cestou. Hodím pohledem na kuchyňskou stěnu, kde visí velké hodiny, které ukazují něco málo po šestnácté hodině. „To mám ještě dost času“ probleskne mi hlavou.  Pokud tedy pojedu na sumíky, mohu vyrazit až tak kolem devatenácté hodiny. Je to sice kus cesty, ale bohatě mi postačí, když dorazím na místo okolo půl deváté večer. Zachytám do dvanácti, pak si dám v autě trochu voraz a ve čtyři ráno – hurá zpět k vodě. Jak jsem si naplánoval, tak se i stalo. Nějaký čas jsem využil na přípravu náčiní a sbalení všeho potřebného. Prognóza počasí nevypadala lichotivě, ale co by člověk pro své duševní zdraví neudělal –že?
Ještě než se uvelebím v autě, tak mé sluchovody zachycují matně manželčin hlas, jenž konstatoval něco o bláznech a více už jsem nestihl vnímat. Otočil jsem klíčkem v zapalování a zvuk motoru mě přenesl do jiné sféry. Vyrážím na cestu. Hodinka a půl cesty je přede mnou, ale já nikam nespěchám a jedu v celku i předpisově. Cestou přemýšlím, že by nebylo na škodu vzít nějakou stopařku, když už mám prázdné auto. Bohužel mě však taková náhoda nepotkala. No nevadí, třeba příště.

Po příjezdu do mnou určeného cíle, si v klidu vybalím potřebné věci a šinu si to k řece. Už z dálky vidím, že tu nebudu sám, ale to mi nijak nevadí. Nějaký slušný místečko si určitě najdu a taky tak nějak v duchu počítám s tím, že rybařící kolegové s nastávajícím soumrakem zabalí své nádobíčko a hajdy domů k rodinkám. Alespoň většinou to tak bývá. Scházím asi třicet metrů pod posledního rybáře. Nechci se zbytečně tlačit do jeho blízkosti, abych ho neomezoval v jeho lovu. Voda je lehce přikalená, ale stav hladiny je v normálu. To mi vyhovuje. Pokud je zde moc velký proud, tak se s nástrahou pracuje mnohem hůře a je potřeba vybírat opravdu těžké nástrahy. Jako již tradičně, mám u sebe dva pruty. Jeden na sumce a jeden lehčí na candáty a boleny, případně jiné lehčí ryby. Prohlížím si okolí a chvilku pozoruju kolegy, jak stále dokola nahazují své nástrahy, avšak bez výsledného efektu. V okolí je božský klid a jen proudná řeka slabě hučí. Za chvilku udeří devátá hodina večerní a tak bych se i já měl věnovat lovu. Jdu do toho. V rukách mám svůj lehčí prut opatřený jemnou 0,06mm pletenkou. Na její konec upínám dvoudílnou plovoucí  Rapalku - Jointed Shad Rap, v modro oranžové  barvě. Krásně klepe lopatkou o kameny. Na proudnou vodu je tato nástraha výborná už jen v tom, že její sklon při přitahování je asi 45°, lopatka ťuká o překážky a háčky jsou v takové poloze, kdy je jen malá pravděpodobnost zachycení o překážku. Navíc při pomalém tažení nástrahy v momentě kdy ucítím vázku, jen povolím vlasec a proud vody nástrahu osvobodí. To je přesně to, co mi vyhovuje. Při používání kopyt s jiggovými hlavami se při vázkách v kamenech většinou mohu s nástrahou rozloučit, v lepším případě se nástrahu podaří  uvolnit  způsobem narovnání háčku. I když je mezi těmito dvěma nástrahami poměrně velký rozdíl v ceně, vyhrává wobbler,  pro svou větší úspěšnost a menší počet ztracených nástrah.
Několik náhozů a náhle mám necelé dva metry od břehu záběr. Žádný velký boj se nekoná, pověsil se mi tam candátek o velikosti přibližně čtyřicet cenťáků. Mám z něj však docela upřímnou radost a ještě ve vodě mu peanem odstraňuji nástrahu z tlamy. Ani jsem si ho nevyfotil, abych ho zbytečně netrápil.

Rozhlédnu se kolem sebe a vidím, že nade mnou chytající rybář balí své nádobíčko a chystá se k odchodu. To je povel i pro mne. Počkám několik okamžiků, a když se ujistím, že opravdu odchází, začínám se pakovat i já. Klopýtám po velkých kamenech a metr po metru se blížím na stanoviště předchozího kolegy. Tím že musím opravdu pozorně sledovat, kam šlapu, neuniká mi ani nepořádek který se mezi kameny nachází. Tu pet lahev od pití, tu obaly od nástrah a vše to doplňuje množství zamotaných vlasců a pletenek. A hle, tady někdo dokonce zanechal kraťasy a opodál leží i nějaké triko. Jen aby ten původní obsah neležel někde pod vodou. Brrr, zamrazí mě v zádech při tomto pomyšlení. Zaujímám pozici předchozího kolegy, zde už volím těžší náčiní. Přeci jenom se už začíná den chystat ke svému konci a tím i záběr od sumce nabývá reálnější podobu. Na velkou karabinu svého Sportexu  připínám nástrahu, v podobě Kenart Dancer, která se mi v minulosti dost dobře při lovu sumců osvědčila. A už letí, voda se rozstříkne ve vzdálenosti kolem padesáti metrů a zcela zřetelně je slyšet plesknutí nástrahy o hladinu. Takové pleskání je k lovu sumců poměrně užitečné. Pokud se to dá přirovnat, tak je to taková obdoba vábničky. Sumcaři, kteří při lovu používají vábničku, se pleskavým zvukem o hladinu pokoušejí sumce zvednout,  k jejich předložené nástraze. Nahazování do jednoho místa při přívlači, a pleskání nástrahy o hladinu, vykonává tuto funkci taktéž a nutí sumce (pokud se však v bližším okolí nacházejí) se zvednout a prozkoumat, co že se to v jeho blízkosti vlastně děje. I to je důvod, proč  hodně záběrů přichází ihned po dopadu a prvním pohybu nástrahy.
Kolotoč náhozů a vytahování je bez kýženého efektu. Pomalu se stmívá, no stmívá – prakticky je vlastně tma, ale rozptýlené světlo od nedalekého jezu mi dává poměrně dobrou možnost vidění. A vidím, odchází další rybář a já se tak mohu posunout asi o dvacet metrů výše. Přesně do míst kde chytám nejraději. Klopýtání po kamenech za svitu baterky jde pomalu rychle a po několika minutách již zaujímám novou pozici. Zbytečně se nezdržuji a Kenart  již pleská do nového místa na hladině Labe. Nad hlavou mi prosvítají hvězdy, i když jen na malou chvilku. Mraky jejich lesk a svit opět zatemňují a já nahazuju stále dokola.

Další z řady náhozů pleskl o hladinu, několikrát otočím kličkou navijáku a „bum“. Velká rána do nástrahy a mé následné přiseknutí, abych pomohl ostrým háčkům proniknout do sumčího kartáče. Brzda navijáku rozehrává mou oblíbenou píseň a sumík si to upaluje směrem po proudu. Snažím se rukou přibrzďovat již tak dost utaženou cívku, ale moc se mi to nedaří. Ještě více cívku přidržím a daří se mi sumce zastavit. Šňůra je napnutá k prasknutí a být jich  několik vedle sebe, určitě by na ně nějaký houslový virtuóz zahrál nějakou skladbu. Pumpováním se mi daří sumíka o několik metrů přitáhnout. Za odlesku okolního světla jsem zahlédl na hladině sumčí ocas, jak na mě zamával. Následuje několik kopanců a opět získává k svému dobru několik metrů šňůry. Již se přetahujeme přibližně patnáct minut. V tom se však stává, co stát se nemělo. Navinu několik otáček, prutem zapumpuju a najednou nic. Ohnutý prut se narovná a na druhém konci šňůry je prázdno. Stalo se to, co jsem si přál ze všeho nejméně. Napnutá šňůra pod hladinou přejela o ostřejší hranu kamene, kterých je tu velké množství, ten zaujal roli nože a udělal „šmik“. „Do prd…“, zakřičel jsem do šeravé tmy a kolena se mi mírně roztřásla. Je to takový zvláštní pocit poraženectví, který v tyto momenty nastává. Osud tomu asi tak chtěl, ale po několika okamžicích se otřepu a začínám cítit lítost, avšak v jiném smyslu. Ztracená ryba mě už až tak nebolí, ale mrzí mě, že chudák vousáč bude muset jezdit bůhví jak dlouho s nástrahou v tlamě.
Kouknu na mobila, která hodina že to bije. Displej hlásí několik minut po třiadvacáté hodině. Rozhlížím se okolo a zjišťuji skutečnost, že jsem tu již sám. Za svitu čelovky uvážu karabinu a připínám nového Kenarta. Roztáčím druhé kolo půlnočního lovu. „Ještě necelá hodinka lovu“, proběhne mi myslí,„to by snad mohlo ještě něco přijít“, bleskne další myšlenka. Hody pokračují, házím prakticky na slepo a ani pořádně nevidím, kam nástraha dopadá. V tom by však neměl být žádný problém, celý rituál  mám již dokonale nacvičený a můžu říci, že ať je světlo nebo tma, házím vždy přesně tam, kam potřebuju. Čtvrthodinka házení a je tu další rána do nástrahy. Rána to byla sice slušná, ale necítím poměrně žádný odpor. „Aha, tak to bude nějaký sumčí miminko“, honí se mi hlavou a stále navíjím. Občas ucítím jen mírné cukání, ale žádný větší odpor nebo kopanec. Ještě pár otočení kličkou navijáku a již mám svůj úlovek u břehu. Už je mi to jasný, je to bolen, něco přes šedesát čísel.  Nebyl to žádný velikán, ale i tak potěšil. Vždyť to byla moje druhá zdolaná ryba za dnešní večer. Udělal jsem si několik foteček a bolen dostává svobodu. Do půlnoci již mnoho času nezbývá, přesto se ještě pokouším o nějaký zázrak. No, nestal se. Odbila půlnoc, za svitu baterky balím načiní a po kamenech skáču po břehu Labe k cestě a nabírám směr k autu.
Uložím věci do auta, sklopím sedačku a přikrytý rozbaleným spacákem se pokouším alespoň na chvilku odebrat do říše snů. Moc se mi to však nedaří, hlavu mám plnou ztraceného sumce. Po chvilce dumání mě však únava přemůže a já si tři hodinky dáchnu. Mobil mě probouzí před třičtvrtě na čtyři. Všude okolo je tma a skrz zapocená okýnka nevidím pořádně ven. Zakousnu kus chleba, který jsem si ještě doma na tuto chvíli připravil, zapiju minerálkou a již se soukám ven z auta, vstříc novému dnu a zážitkům. Pevně doufám, že pozitivním. Z kufru auta vyndám své nádobíčko, doprovázen ranní písničkou několika kosů a za svitu baterky, hopsám po kamenech zpět na své stanoviště. Oproti včerejšku tu není ani noha a já si zabírám pro mne nejvíce vyhovující místo.
Volím hned těžké načiní a s úderem čtvrté hodiny ranní, letí nástraha do Labského proudu. Pevně věřím, že než se úplně rozední tak příjde nějaký záběr. Bohužel se tak nestalo. Uběhla hodina nekonečných hodů – bez kontaktu. Neustálým házením jsem si ani nevšiml, že se obloha neskutečně zatáhla a do reality mě probrali až počínající dešťové kapky. Zamumlám si něco v tom smyslu, jako že doufám, že to nebude trvat dlouho, ale stále zesilující počty dešťových kapek bubnujících do mého oblečení mě k optimismu moc nenahrávají. Skrývám  tašku, v které mám nástrahy a fotoaparát igelitem a jdu se schovat před deštěm pod stromy. Špatná volba. Celý promočený odbíhám do auta pro velký igelit, vracím se na místo již chráněn touto pomůckou, ale co naplat vše na mě je promočené. Naštěstí pro mne se mraky začínají protrhávat a déšť pomalu ustupuje. „Paráda, no konečně“ zamumlám si pod nos. Dešťové mraky celkem rychle mizí a za protrhanými mraky na mne občas jukne blahodárný sluneční paprsek. Vysvlékám se do trička, promáchané věci ždímu a pokouším se je rozložit na již nepotřebný igelit, za účelem usušení. Další bod je kontrola přežití fotoaparátu. Vše je v pořádku, voda se na něj nedostala. 
Sláva, konečně mohu pokračovat v lovu. Čas poměrně rychle utekl a hodiny odbili již sedmou hodinu ranní. Rozhlížím se kolem a vidím, že jsem tu stále sám. Ani se nedivím. Kterej blázen by se taky poránu v takovým lijáku hnal na ryby.
Po prudkém dešti mi svítá naděje v podobě větší aktivity ryb, respektive sumíků. Celkem opravdu věřím v nějaký úspěch. A taky že jo. Po dvaceti minutách znovupočatého lovu přichází záběr opět v podobě razantní rány do prutu. Projistotu ještě dvakrát přisekávám, ale to již sumec opět upaluje směrem po proudu a stejně jako včera, mi prozatím nedává moc šancí. Nechci tady průběh přetahování popisovat po minutách, ale znovu asi po čtvrthodině zápasu, se situace dokonale přesně zopakovala, jako minulý večer. Lupnutí, narovnaný prut a další okovaný sumec, jenž se bude prohánět v Labi. Kur…, kur…, kur…, dere se mi z hrdla ven a stáčím zbytek sňůry. Kouknu a vidím, opět jako když to fikne kudla. Nepatrné přejetí hrany kamene přešponovanou pletenkou a je konec. Mám vztek a opět je tu ta zvláštní lítost nad rybou, která se musí trápit s mojí nástrahou. Ztráta nástrahy mě absolutně nevadí, žere mě jen to pomyšlení na chudáka sumce. Ze srdce mu přeju, aby se mu podařilo nástrahu co nejdříve vytlouct a nic mu nebránilo v obstarávání si potravy.
Po tomto fiasku jsem již neměl náladu pokračovat v lovu, posbíral jsem své mokré věci a zabalil pruty. Pohledem jsem několikrát přejel po hladině řeky a smutně jsem se sní v duchu rozloučil. Hold takový je život. Jednou jsi nahoře a vše se daří a jednou jsi dole a vše stojí za ho…. Uložím bagáž do kufru auta a s ne moc veselou myslí, odjíždím k domovu. Můj předpokládaný duševní odpočinek nedostal žádanou podobu, ale i přes  tyto peripetie, jsem se cítil aspoň trochu odpočinutý. „Snad příští víkend bude lepší“, honili se mi myšlenky v hlavě. Bohužel nebyl. O mích dalších trablech na lovu vousáčů, se dočtete v dalším příběhu.
Kaudik


    


Hodnocení článku:

       Počet hlasů: 2

Mohlo by vás také zajímat:

Diskuze ke článku


   

Nahrávejte prosím obrázky o maximální velikosti 3 MB (každá)
Vkládejte odkaz z adresové řádky prohlížeče

 
 
Zatím nebyl vložen žádný příspěvek.


 
 
 
 

Osobní účet

 Zůstat přihlášen(a) Zapomenuté heslo?
Nemáte ještě svůj účet? Zaregistrujte se