• Sumčák největší
Youtube kanál nachytano.cz Nachytano.cz na Facebooku TSS kanál nachytano.cz
Seznam témat »

Historie rybníkářství na Novoměstsku

  • cadox fishing
05. 04. 2017

Rybníkářství je v dnešní době velmi důležitým odvětvím potravního průmyslu, a to především ve středozemních oblastech, jako je Česká republika. Největší slávu zažilo na našem území v 15. století, kdy se s rybami z našich rybníků obchodovalo po celé Evropě. V poslední době se ale sladkovodní ryby objevují na talířích mnohem častěji, než tomu bylo dříve, a to především díky novým trendům, jako je zdravá výživa. Tím samozřejmě stoupá poptávka po sladkovodních rybách a je zapotřebí vzdělávat lidi, kteří v rybníkářství pracují. V České republice máme i střední rybníkářskou školu v Třeboni a vysoké školy nabízejí také několik oborů. Ty se zabývají chovem, využitím a v neposlední řadě i ochranou ryb, protože na našem území se nachází několik druhů invazivních nebo přemnožených organismů, které decimují naše vody. Problémy s těmito druhy jsou mi jako rybáři velmi blízké. Proto jsem si toto téma také vybral. Myslím si, že lidé by měli vědět více o historii rybníkářství, protože jeho význam v hospodářství měl vždy své místo.

Co je to rybníkářství?

Rybníkářství je jedním z druhů akvakultury. Akvakultura je plánované obhospodařování vodních ploch, ze kterých se snažíme dostat co možná největší výdělek, ale přitom tyto plochy nezpustošit. Historie tohoto hospodaření je dokumentovaná už do starověké Číny, a to z roku 460 př. n. l. U nás se rybníkářství rozmáhá až ve středověku. Hlavní úkolem rybníkářství je samozřejmě produkce rybího masa, ale nesmíme zapomenut ani na vodohospodářskou funkci. Ta se využívána pro chod vodních elektráren a zabraňuje povodním.

Produkce ryb
V dnešní době se lidé při nákupu potravin čím dál tím víc zabývají o kvalitu a původ, než pouze o jejich cenu. To samozřejmě pomáhá tuzemským producentům, mezi které patří i rybníkáři. Těm napomáhají i další trendy, jako je zdravá strava např. bychom měli jíst rybí maso alespoň jednou do týdne, protože rybí maso obsahuje mnoho zdraví prospěšných látek.

Problémy chovu na českých vodách

Uvědomíme-li si, že s narůstajícím počtem lidí musíme více zasahovat do životního prostředí, tím více jsme ohrozili některé druhy živočichů a rostlin. V oblasti rybníkářství je to způsobeno především stavění přehrad na řekách z důvodu budování elektráren. To samozřejmě znemožňuje migraci některých druhů ryb, které při své cestě na svá trdliště musí překonat mnoho překážek. Mezi tyto ryby patří: pstruh obecný, pstruh duhový, losos obecný, úhoř říční. Losos obecný byl na našem území dokonce vyhuben, a to z důvodu stavby zdymadla na Labi v Ústí nad Labem roku 1936. Až roku 1997 začal umělý odchov a vypouštění lososů do českých vod. V dnešní době je počet lososů pořád nízký, ale zvyšuje se a pro sportovní rybáře je z tohoto důvodu celoročně hájen. Dalším druhem je úhoř říční, který se musí vytřít až v Sargasovém moři. Úhoř má však oproti lososovi velkou výhodu, a to že může po určitou dobu dýchat nad vodou a překážky na svém putování za rozmnožováním může překonávat po břehu, nejčastěji v noci ve vlhké trávě. Naštěstí se u hrází velkých přehrad budují jakési „schody“, které rybám tyto překážky pomohou zdolat. Překážky při migraci ryb nejsou však jediným faktorem, který ryby ohrožuje. Jedním z dalších je znečištění vody. Nesmíme také zapomenout na přirozené nepřátele ryb. Mezi ně patří vydra říční, norek americký, vodní ptáci a především kormoráni. Kormoráni patří v dnešní době jeden z největších problémů českých rybářů. Tito ptáci již nejsou od roku 2013 chránění, přesto je velmi obtížné sehnat povolení pro odstřel, a když se to podaří, tak výsledek není zaručen, protože kormoráni jsou velmi inteligentní zvířata a je těžké se k nim přiblížit. Největší ztráty mají rybáři přes zimu, kdy se ryby zdržují u děr v ledu a kormoráni mají o tom lehčí lov. Český rybářský svaz uvádí, že kormoráni od října 2009 do března 2010, kdy se v Česku kormoráni zdržují, sníží počty ryb na českých vodách až o 900 tun ryb. Dle výzkumů a statistik Český rybářský svaz každý den v zimním období utrpí škodu asi 10 000Kč jenom kvůli kormoránům.

Počátky rybníkářství v Čechách

První rybníky
Počátky českého rybníkářství sahají pravděpodobně již do 9. a 10. století, třebaže písemné prameny dokládají existenci prvních rybníků na našem území (a i v ostatních částech Evropy) do 11. a 12. století. Rybníky byly tehdy zakládány především kláštery. Na českém území to byl Branský rybník, který byl založen v roce 1263 ve Žďáru nad Sázavou a rybník Ratmírov u Jindřichova Hradce z konce 13. století. Za hlavní důvod můžeme považovat skutečnost, že ryby nebyly brány jako obyčejné maso, a proto se mohly jíst i v postních dnech, kterých v této době bylo velmi mnoho.

Karel IV.

Veliký rozkvět zažilo české rybníkářství ve 14. století za vlády Karla IV., který výstavbu rybníků platil ze státní pokladny, a dokonce přikázal městům a stavům, aby učinili totéž. A tak hlavně na Třeboňsku, Jindřichohradecku, Vodňansku, Blatensku, Plzeňsku začaly ve velkém vznikat rybníky. Karlův cíl byl prostý: Rybníkářství jednak zajišťovalo dostatek potravy pro poddané, navíc v této době bylo velmi výdělečné a velmi užitečné pro vodohospodaření. Císař Karel IV. se také zasloužil o rozšíření škály druhů ryb v našich vodách. V této době došlo k několika menším pokrokům. Zjistilo se že, rybám se daří spíše v rybnících na úrodném podkladu. Pokrok proběhl i ve výstavbách rybníků a toho Karel využil při stavbě svých největších rybníků, mezi které patří Holná, Dvořiště Velký rybník u Doks, dnes známý jako Máchovo jezero. Navzdory Karlově snaze povznést české rybníkářství, toto hospodaření mělo stále velké nedostatky. Jako příklad můžu uvést nevelkou znalost chovu, dále se rybníky stavěly jednotlivě namísto dnešních rybničních systémů, kdy je vedle sebe několik rybníků s rybami různých velikostí.

Pernštejnové
Na konci 15. století začíná „Zlatý věk českého rybníkářství“, a to z důvodu velkého zájmu šlechty. Většina lidí si dnes myslí, že s budováním velkých soustav rybníků začal rod Rožmberků, ale opak je pravdou. Většina stavitelů rybníků, kteří pracovali pro Rožmberky, se toto řemeslo naučila právě v Polabí. Významným šlechticem pro vývoj rybníkářství byl Vilém II. z Pernštejna, který jen na Pardubicku založil na 200 rybníků. Rybniční soustavy nebudoval pouze ve východních Čechách, ale i v jižních Čechách. Na svém panství v Hluboké nad Vltavou vybudoval rybniční soustavu, kterou korunoval svým největším rybníkem Bezdrevem. Ten má plošnou výměru přes 500 hektarů.

Rožmberkové
Konec 15. století je v Jižních Čechách spojen s mocnými Rožmberky. Prvním ze zakladatelů rybníků byl pan Vok, za jehož doby byly založeny velké rybníky v okolí Třeboně, jako např. Starý Koclířov, Ruda a další. Dalším šlechticem byl Petr IV. Z Rožmberka, který zaměstnával Josefa Štěpánka Netolického, jenž pro něj vybudoval nejen další velké rybníky, ale také slavnou Zlatou stoku. Ta je mistrovskou vodohospodářskou stavbou, která se svými 46 kilometry naháněla vodu do rybníků a mlýnů. Za svého života vybudoval více než čtyři desítky rybníků. J. Š. Netolický nebyl pouze stavitelem, zajímal se také o chov, a proto na počátku 16. století sepsal „Řád lovení rybníků“. V polovině 15. století výstavba rybníků stagnovala. V roce 1561 najal rod Rožmberků nového stavitele, Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan. Ten vybudoval v té době největší rybník na Rožmberském panství, rybník Nevděk, později přejmenovaný na Svět. Mezitím pracoval na rekonstrukci a budování mnoha menších rybníků. Jakub Krčín však chtěl vybudovat gigantické dílo, které by pojalo jarní záplavy a zvýšilo výnosy z chovu ryb. Proto 11. května 1584 položil základy k největšímu českému rybníku Rožmberk. Bohužel po smrti Jakuba Krčína se už neobjevil žádný stavitel rybníků, který by mu mohl být roven, a tak skončila zlatá éra českého rybníkářství Odkaz rybníkářství
Dnes je rybníkářství také velmi rozšířené, ale již není tak četně zastoupeno jako tomu bylo za slavných českých rodů. Naším nejznámějším územím, kde tato metoda hospodářství stále prosperuje, jsou jižní Čechy. Nejznámější jsou rybáři od Třeboně, kteří zásobují svými rybami nejen Čechy, ale své ryby prodávají i v mnoha zemích Evropy. K tomu jim slouží nejmodernější technika, nesmíme zapomenout ani na rybníky, které byly zachovány od dob velkých stavitelů a tyto rybníky jsou stále chloubou místních rybářů.

Místní rybníkářství

Jan Černčický z Kácova
Jan Černčický byl vyšší, český šlechtic, který na přelomu 15. a 16. století vybudoval Novoměstské panství. Jeho panství se skládalo ze vsí Bohuslavice, Osíček, Osná, Lhota a samozřejmě z Černčic. Roku 1484 přikoupil také krčínské panství s přilehlými vesnicemi, ve kterých bylo několik menších rybníků. Ty můžeme vidět třeba v obci Bohuslavice, kde se v kaskádě rybníků od 15. století chovali kapři. Velmi ochotně podporoval místní i venkovany, kteří potom měli více prostředků pro hospodaření s rybníky. Podporoval je např. výměnami pozemků pro stavby struh pro chov ryb. Na svou dobročinnost ale Černčický doplatil, i kvůli jeho hospodaření byl 9. října 1527 nucen panství prodat Vojtěchovi z Pernštejna.

Vojtěch z Pernštejna
Vojtěch byl synem velkého budovatele rybníků Viléma II. z Pernštejna, o kterém jsem již psal. Jeho otec byl pro něj v tomto směru velkou inspirací, a tak založil hned dvě rybniční soustavy a to na Častolovicku a Týnišťsku. Ze smlouvy o koupi od Jana Černčického není jasné, kolik rybníků a v jakých vesnicích byly vybudovány a ani Vojtěch nezanechal podrobný spis o rybnících a haltýřích na Novoměstsku. Víme však, že budovatelem rybničních soustav a haltýřů na Novoměstsku byl Kunat mladší Dobřenský z Dobřenic. Dokládá nám to spis o pobytu Kunaty mladšího Dobřenského ze dne 15. září 1530. Dobřenský byl ve východních Čechách známý stavitel rybníků, a tak se není čemu divit, že jeho služby využil i Vojtěch. Ten si ovšem zisky z nově vybudovaných rybníků moc neužil, protože 17. března 1534 umírá. Po Vojtěchově smrti převzal panství jeho bratr Jan IV. z Pernštejna, který poté 12. března 1548 prodal panství Wolfgangovy ze Stubenberka.

Páni ze Stubenberka
Dne 12. března 1548 nechal Wolfgang zapsat do zemských desek nejenom výměru svého panství a vesnic, ale uvedl do nich také počet, názvy i místa některých rybníků, které se na jeho panství nacházely. V této době už byly známy pojmy oddělený chov a soustava rybníků, a proto i Wolfgang své rybníky rozdělil při zápisu do zemských desek. A to na rybníčky plůdkové, kterých bylo na jeho panství celkem 22, ale u těchto se neudává název a známe pouze obec, ve které se nacházely. Mezi tyto rybníčky patřily: dva u Provodova, jeden v Šonově, tři ve Vršovce, devět v Bohuslavicích a sedm v Černčicích. Dále zde uvedl 18 výtažných rybníků a to: Váček, Kacíř, Vidlák u Vosiček, Čára u Vosíčka, Volek u Jesenice, Rež, Měchýř, rybníčky u Jesenice, Bahenice u Provodova, rybník ve Spytě, pod Váčkem, rybník v Nahořanech, rybníček v Doubravici, Židovka, dva rybníky v Bělé a rybník nad Krčínem pod Cihelnou. Dalším druhem byly rybníky „na výrost“ a těch bylo na Wolfgangově panství 12: Rozkoš, Lusčinec, Spytský, Nohavice, Nahořanský nový, Nahořanský starý, Závistník, Netušil, rybník pod Veselicí, Tuří, Volšanský, Veliký černčický. Některé z těchto rybníků existují do dnes. Mezi ně patří např. rybníky Tuří, Váček a Kacíř, které nalezneme u Bohuslavic, dále rybník Závistník u Městce. Wolfgang na své město nedal dopustit a přál si, aby prosperovalo i po jeho smrti. Proto také svého syna Jana přinutil naučit se mluvit česky. Nebylo to vůbec na škodu, protože po Wolfgangově smrti se o město a jeho poddané staral, a to můžeme vidět nejen na výsadách, které městu a jeho obyvatelům udělil, ale také na tom, že všechny smlouvy a listiny byly psány v češtině. Po Janově smrti převzal panství jeho bratr Wolfgang II., který stejně jako jeho bratr byl k obyvatelům svého panství vstřícný. Wolfgang II. však nebyl vlastníkem ale pouze správcem panství, a tak roku 1588 předal panství svému synovci Rudolfovi, synovi Jana ze Stubenberka. Jan byl jako ostatní jeho předchůdci dobrým pánem a nejen že městu přidělil výsady, ale ještě je rozšířil. Po Rudolfově náhlé smrti jim zůstal dlužen a měšťanům tento dluh nebyl nikdy splacen. A jeho majetek byl zkonfiskován.

Hrabata z Leslie
Za jejich doby rybníkářství neprodělalo žádnou větší změnu. Ale na počátku jejich panování na Novoměstském panství máme zmínky o prodeji ryb. Z tohoto období také víme, že výnos z rybníků po třicetileté válce byl na třetím místě, hned za výnosem ze dvorů, a z výnosu z pivovarů, který byl na prvním místě. Ale nejspíše se to netýkalo jen tohoto období ale i období minulého a budoucího. Jedním z důvodů takovýchto výnosů rybníků bylo, že jejich údržba nestála mnoho peněz a náklady na výstavbu taky nebyly nijak vysoké. To dosvědčuje i tereziánský katastr, ve kterém je uvedeno, že v Bohuslavicích se nachází jeden panský rybář a pod správu dominikánů patřilo 59 rybníků: Návestník, Vršovka, Kačice, Dolní provodovský, Zeigelteucht, Drahorád, Šurik, Šťep, Vešiště, Pod krčmou, Pod pastevcem, Bei dem Lexem, Dolní, Volšánek, ve Vršovce Horní a Dolní, v Černčicích Horní a Dolní, Pod Havlem, Měchýř, Čárů v bažantici, Za myslivcem, Mlýnský, Krokvice, Pod ovčínem, Nad ovčínem, Čepelka, V zahradě pod Jakubovým dvorem, Švaderlík, Teplický, Nad teplickým, Pod Fantou, Res, Provodovský, Šonovský, Židovský, Horní Šmádlo, Březinský, Divecký, Nový, Hluboký, Paniny, Viničný, Hadí, Mlsovský, Koš, V bažantici, Vedle bažantice, Nový, Starý, Závesník, Netušil, Veselický, Váček, Tuří, Luštinec, Rozkoš, Černý, Nohavice. Některée z uvedených rybníků můžeme nalézt v již zmiňované kupní smlouvě z roku 1548 (např. Váček a tuří), některým rybníkům byl pozměněn název (např. Lusčinec – Luštinec, Židovka – Židovský, Volšanský – Volšánek). Mezi těchto 59 rybníků patří i některé bezejmenné rybníčky z roku 1548. Avšak v této době si už rybníkářství nedrží své vysoké postavení v hospodářském žebříčku a vystřídá ho pěstování obilí. Toho se v poslední době zkonzumuje více než dřív, a proto se hospodářství orientuje tímto směrem. To vedlo dokonce i k vysušování rybníků. Mělo to dvě podstatné výhody. První bylo, že hospodář nemusel vykácet les a ušetřil mnoho času a peněz, které by na to musel vynaložit. Druhá výhoda byla, že nánosy v rybnících byly velmi bohaté na živiny.

Bartoňové z Dobenína
Po dlouhé době se na novoměstském panství objevují opět čeští majitelé. Byl to movitý rod Bartoňů, který zde vydržel až do dnešních dní. Panství koupil Josef Bartoň z Dobenína (obrázek 6) od hraběte Antonína Lanberga v roce 1908. Bartoň byl velmi velkorysí, a to potvrzuje výstavba starobince, finanční podpora dalších veřejných staveb a spolků. Mezi ně patřil i rybářský spolek, který byl založen v srpnu 1920. Jeho předsedou byl zvolen Jaroslav Venclík. O rok později byl spolek schválen i zemskou správou v Praze. V červenci roku 1922 byla svolána první valná hromada, jíž se zúčastnilo 23 členů. V této době však spolek neměl žádný revír, který by spravoval, a tak spolek obdržel od města revír s přilehlými potoky. Městský revír nebyl veliký, rozkládal se na řece Metuji od městského jezu po Voborníkův jez. Nebyl to však jediný dar, který spolek obdržel. Od zemské rady dostal na 5000 kusů potěru pstruha obecného. Malý počet členů a také malý revír byl důvodem stagnace rybníkářství. Až v roce 1928 byl vydán 1. místní rybářský řád. Bylo velmi důležité vyjasnit pravidla a postihy za jejich porušení, a to především kvůli pytlákům, kteří se nacházeli i mezi členy výboru. Spolek se potýkal i s dalšími problémy např. neochota výboru, ale také finanční situace nebyla dobrá. To však byly zanedbatelné problémy oproti nákaze ryb v roce 1933, kdy choroba zahubila značnou část populace ryb, a to nejen ve zdejším revíru a tím připravila zdejší spolek o nemalou finanční částku. Další zajímavá zmínka je z roku 1938, kdy spolek získal pozemek na Pavlátově louce. Zde se měly vybudovat odchovné rybníčky, které by byly napájeny Libchyňským potokem, který tímto údolím protéká a dnes je používán jako chovný potok.

Období okupace Československé republiky
Okupace byla pohromou po všech stránkách od obživy, až po společenský život. Ani rybníkářství se neubránilo úpadku a činnost spolku byla zakázána, přesto v roce 1939 měl spolek již 73 členů. Až roku 1941 bylo jednáno o vytvoření rybolovných revírů v oblasti mezi Novým Městem nad Metují a Krčínem. Tohoto jednání se zúčastnil také zástupce poříčního svazu. Nakonec bylo dohodnuto, že novoměstský spolek musí Krčínu darovat náhon na mlýn Pod horou, a za to spolek obdržel část Metuje od Beranova mostu k jezu Krčínské elektrárny. Dále také rozšířili svůj pozemek i část revíru, který spolku věnoval předseda Mencl.

Od války k dnešním dnům

Konec okupace byl pro novoměstské rybáře novým začátkem. Již 9. června 1945 se uskutečnila první schůze, na které se projednávalo spojení krčínského a novoměstského rybářského spolku. A ještě téhož roku se tomu tak i stalo a krčínský se připojil k novoměstskému. To mělo mnoho výhod, mezi které patřil větší počet členů, kteří se o revíry mohli starat. Také se tyto revíry rozšířily. Na konci roku 1945 měli rybáři již 24 kilometrů pstruhového pásma a 15 kilometrů pásma smíšeného. Hned následující rok se však spolek musel popasovat s nelehkým úkolem. Tím byla hromadná otrava ryb v jejich revírech. Cena uhynulých ryb byla odhadnuta na 25000 Kčs. To opět otřáslo místními rybáři, ale i přesto měl spolek v roce 1948 už 83 členů. Po nástupu komunismu v Československu se všude začaly rozvíjet budovatelské nálady a ty se nevyhnuly ani zdejšímu spolku. To napomohlo k výstavbě rybníku Hradiště (obrázek 7). Roku 1949 získává spolek pozemek od MNV a začíná se budovat rybník Hradiště a sádka. Rybník Hradiště byl ještě v roce 1969 upraven a byl zbudován přítok vedený náhonem. O dva roky později se jedná s náchodským spolkem o rozdělení revírů. Na těchto jednáních se rozhodlo, že novoměstskému spolku bude patřit potok Olešenka, pstruhový revír od Svojanska k Novému Městu. Další zajímavou zmínkou je budování odchovných rybníčků u Horákova mlýna roku 1956. Avšak o rok později utrpěl spolek další velkou ránu, a to v podobě hromadné otravy ryb. Tentokrát se viník našel, byl jím národní podnik MEZ v Náchodě. Aby byl spolek schopen zarybnit revír v co nejkratším období, zakoupil roku 1958 elektrický agregát pro slovování ryb. Poté se mohla zvýšit úspěšnost chovu pstruha na chovných potocích. Revír měl být zarybněn ale i kaprem, a proto se spolek snažil získat návesní rybníčky v okolí, kde by kapra mohl odchovat. Roku 1968 byla dobudována malá přehrada Zákraví (obrázek 8), její rozloha je 2,12 ha. Nádrž se nachází asi půl kilometru od stejnojmenné vesnice. V současné době je využívána jako soukromí revír ČRS Nového Města nad Metují. Další mezník pro spolek nastal 1. května 1974, kdy začíná éra sportovního rybolovu. Tím se rapidně zvětšil počet členů. V 80. letech se vybudovaly sádka v Krčíně. Poté byly zbudovány další chovné rybníky ve Lhotě a ve Vysokově, kterých se využívá i dnes. Vypadá to už jako zvyk, ale když se místnímu spolku začne dařit, přijde pohroma. Ta přišla roku 1976 v podobě otravy řeky Metuje a roku 1987 v podobě povodně, která způsobila velkou škodu nejen na revírech, ale vyplavila klubovnu v Klopotovské ulici. Proto z této doby nemáme mnoho zpráv, protože většina dokladů byla zničena vodou. Až roku 1991 se klubovna přemístila na sádka v Krčíně, kdy je do svého vlastnictví dostal opět ČRS Nového Města nad Metují. Zde sídlí až dodnes s předsedou Jaroslavem Jindrou a hospodářem Miroslavem Breitrem.

Rozkoš

Pověst o založení rybníku Rozkoš
„Před dávnými časy byl v Novém Městě purkrabím Straka z Nedablic; byl prý ale velmi přísný a zlý a lid ho nemiloval. Jednou jel na procházku, a když přijel nedaleko Rousína, k lesíku a rybníku náchodskému, viděl na mezi pasáka ovce pásti; i zajel k němu, aby ho snad trochu postrašil. Pasák ale ku podivu ani ho nezpozoroval a jen před sebe se díval. „Kampak se tak neustále díváš?“ ptal se pan Straka. Touto otázkou ze svého přemejšlení vytrhnut, vzchopil se pasák, a když přísného úředníka pozdravil, odpověděl jemu: „Hleďte tamto, milostivý pane, jaká to prostrannost, jaké krásné místo k založení rybníka; co ty pole jsou, tam rybník založit, ten potůček, co tam teče, moh by se tam vést a nebylo by velké hráze potřeba. Byl by to rozkošný rybník a nestál by mnoho.“ Když si to pan Straka přehlídl, jak mu to pasák ukazoval, podivil se rozumu a ostrovtipnosti chlapcově a umínil si rady jeho použít. Jsa ale příliš hrdý, aby ho za to pochválil, hodil jen po pansku hlavou a odejel. Když přijel domů, poslal na to místo lidi, kteří práci započít museli. Pole chudým lidem patřící bez milosrdenství se rozkopaly, aniž ubozí krejcaru za ně dostali. Stal se tam tedy rybník, který hodinu kolem měl, bez velké práce a nákladu. Byl rozkošný, jak chlapec řekl, a proto jej také Rozkoš pojmenovali. Pana Straku z Nedablic chválili za jeho moudrost, a chudého pasáka si žádný nevšiml. Lidé však, jimž tak nespravedlivě pole odejmul, pana Straku příčinou toho zakleli: aby ním čert po smrti oral dotud, až by se rybník zase v pole obrátil. Tenkráte prý slova mnoho platila a s čertem žádná hračka nebyla; proto také, jak pan Straka umřel, viděli lidé vždy v měsíci lednu, jak čert panem Strakou dvě brázdy od jednoho ke druhému konci rybníka orá. Mnozí tvrdili, že jej na své oči viděli. Nyní je ale rybník zničen a jsou tam zase pole, a ubohý pan Straka snad také pokojně spí.“

Vodní nádrž Rozkoš
Toto gigantické vodní dílo s rozlohou 1001,3 hektarů bylo vybudováno u města Česká Skalice na místě původního rybníku Rozkoš. Stavba nádrže započala v roce 1951 a roku 1952 byla pozastavena, ale roku 1964 se práce obnovily a v roce 1969 byla přehrada dokončena, ale provoz byl zahájen až roku 1972 z důvodu vybudování přivaděče vody z řeky Úpy. Náklady na výstavbu stavbu činily 98,72 milionů Kč. Takováto finanční částka má také své opodstatnění. Nádrž je velmi důležitá pro protipovodňovou ochranu, zlepšení průtoku řeky Labe, útočiště tažných ptáků, vodní sporty a samozřejmě rybolov sportovní rybolov, ale také chov ryb. U výpustní hráze se totiž nachází rybí sádka. Jsou rozdělena na část spodní, ve které je většina nádrží či vybavení pro chov. Druhá část je nad hrází, a to přímo v Rozkoši, kde nalezneme chovné klece.

Vývoj chovu
Rybníkářství nebylo na svém počátku nijak zvláště promyšlené řemeslo, většinou se ryby chovaly v malých rybnících či haltýřích. Haltýře jsou vykopané strouhy, které se větví od potoků a řek a na svém konci do nich opět vstupují. Největším problémem bylo, když se v rybníku nacházelo několik generací ryb. Nejprve se do rybníku nasadily generační ryby, které se vytřely, a tím se do rybníku dostala nová generace ryb. To by nebyl takový problém, ale generační ryby se v rybníce ponechaly pět až šest let a za tu dobu se vytřelo pět až šest generací ryb. To samozřejmě vedlo k nedostatku potravy a ryby, které se z rybníků vylovily, byly pohublé a malé. Dalším problémem byl neregulovaný počet dravců v rybnících, kteří obsádku rybníka rychle pustošili. Na počátku 16. století se na rybníkářské scéně objevuje olomoucký biskup Jan Skála z Doubravky a Hradiště, řečený Dubravius, který mezi lety 1535 a 1540 sepsal své dílo Libellus de piscinis et piscium, qui in eis aluntur natura, sestávající se z šesti knih. Tyto knihy důkladně popisují nejnovější a nejužitečnější rady pro chov ryb a po 400 let se podle tohoto díla chovaly ryby v Evropě. Většina z těchto rad se využívá i dnes, ale jsou samozřejmě ještě zdokonaleny. Právě Dubraviovo dílo vedlo k změně chovu v rybnících. Místo jednotlivých smíšených rybníků se začalo s výstavbou rybničních soustav. Ty se skládaly za tří druhů rybníků. Prvním byl tzv. „trdelní rybník“, ve kterém se ryby vytřely, zde byl také odchován jednoroční plůdek. Druhým rybníkem je tzv. „rybník na výtah“, ve kterých se jednoroční ryby nechávaly dva roky. Třetím druhem je tzv. „rybník na výrost“. Zde ryby žily další dva roky, než byly dostatečně velké pro konzumaci. Tato metoda chovu se provádí i dnes.

Technologie při chovu ryb
Chov ryb v rybnících je založen na látkové výměně, kterou se reguluje množství řas potřebných pro zooplankton, kterým se ryby živí. Chov ryb má tedy společné rysy se zemědělskou výrobou, kterou dělíme do několika produkčních stupňů. První stupněm je produkce rostlin, která je následována produkcí zooplanktonu. Třetím stupněm je produkce ryb. Dalším stupněm je chov dravých ryb, založený na využití „plevelných“ ryb. Pro třetí stupeň však musíme nejprve ryby z rybníků vylovit a rozdělit osádku podle druhů a velikostí. Po výlovech se rybníky nechávají vypuštěné, aby se mohly ošetřit. Ryby, které se neprodají či se nepřemístí do jiných velkých rybníků, musí rybáři umístit do tzv. „přezimovacích rybníků“. Ty jsou většinou hlubší a ryby zde zůstanou do jara. Tím se rybáři snaží o co největší přirozenou produkci rybníka, čímž se rozumí „vyprodukovat za jedno vegetační období z vlastních zásob potravy rybníka určitý přírůstek ryb“. Produkce se poté vyjadřuje ve hmotnosti ryb na jednotku plochy nebo objemu rybníka. Na produkci ryb působí mnoho faktorů. Ty můžeme rozdělit na klimatické (teplota a slunečnost), geologické (poloha, podloží, reliéf terénu), hydrologické (srážky a průtočnost) ale také zásobení rybníku živinami. Podle těch dělíme rybníky do dalších úrovní, a to na oligotrofní (málo úživné), mezotrofní (středně úživné) a eutrofní (úživné). Při nedostatku živin v rybníce rybáři tyto hodnoty ve vodě udržují pomocí různých hnojiv apod.

Rozmnožování ryb
Rozmnožování je u různých druhů odlišné. Největší rozdíl je mezi rybami, které putují na svá trdliště (úhoř říční, lososovité ryby) a dále pak na ryby, které žijí pořád na stejném území. Mezi takovéto ryby patří kapr obecný, na kterém popíši chov těchto ryb. Rozmnožování ryb se nazývá vytírání, a to lze možné provést dvěma způsoby. Prvním je přirozený a druhým je umělý. Přirozený výtěr lze ještě rozdělit podle dvou metod, a to na Dubraviovu metodu a Staročeskou metodu. Ta začíná na jaře, kdy teplota vody dosáhne 18 °C. Pohlavně vyzrálé ryby se vysazují do třecích rybníků. Zde dojde k uvolnění zralých jiker a k jejich následnému oplození mlíčím. Do těchto rybníků jsou nasazovány dvě až čtyři trojice generačních ryb v poměru dvou mlíčňáků na jednu jikernačku. V tom také spočívá jeden z rozdílů mezi Staročeskou a Dubraviovou metodou. V té se totiž do čerstvě napuštěných a přirozeně zarostlých Dubraviových rybníčků nasazuje devět až patnáct trojic generačních ryb. Tyto dvě metody však nejsou zdaleka tak účinné jako umělý výtěr. Ten se odehrává v rybích líhních, kde rybáři roztřídí generační ryby. Ty z těch se poté masáží břicha uvolňují jikry nebo mlíčí. Ty se poté smíchají a dají se do filtračních láhví, kde se kulí tak dlouho, dokud se malé rybky nevylíhnou.

Druhy ryb v novoměstských revírech

Kaprovité ryby
Nejznámější českou rybou je samozřejmě kapr, který se objevuje na stolech velmi často, především na Vánoce. Tento druh byl na naše území zavlečen ze střední Asie, kde byl už kolem roku 1000 p. ř. n. l. chován. Na naše území se dostal při výstavbách klášterních rybníků v 10. století. Bylo tomu tak z mnoha důvodů: rychlý růst, velké množství masa, snadný chov, velká přizpůsobivost. Tím u nás začal kapr obecný vytlačovat původní druh kapra divokého (sazana), který se vyskytuje v našich řekách. Sazan je však dnes ohroženým druhem. Kapr je ve střední Evropě jednou z nejvýznamnějších ryb z hlediska produkce masa. Díky rychlému růstu se kapr může dostat na trh již ve 3 až 4 letech svého života, kdy váží okolo 3 kilogramů. Proto i novoměstští rybáři chovají kapra obecného na několika ze svých rybníků. Mezi tyto rybníky patří rybníky v Mezilesí, Vysokově nebo již zmíněný rybník Hradiště v Novém Městě nad Metují. Tito kapři se využijí především pro zarybnění novoměstských revírů, ale také na prodej. Další významnou rybou je amur bílý, který k nám byl dovezen z východní Asie roku 1961. Nejdříve byl vysazován do oblasti Třeboňska a v následujících letech po celém českém území. Důvodem jeho chovu je opět velká produkce kvalitního masa. Jeho populace je závislá na umělém výtěru, tím se ale podstatně snižuje výdělek z jeho chovu. Mimo tohoto nedostatku je amur velmi žádaný nejen pro přípravu pokrmů, ale je také velmi oblíbený mezi sportovními rybáři. Novoměstští rybáři ho chovají na stejných rybnících jako kapra obecného, ale oproti kaprovi je jeho chov jednodušší v jeho krmení, neboť amur se živí většinou rostlinou potravou, které je ve vodě dostatek a díky tomu může za rok přibrat váhu 2 až 3 kilogramů. Dalším vodním obrem, kterého zdejší rybáři chovají je, tolstolobik bílý. Do Čech byl přivezen s amurem z východní Asie. Jeho úkolem bylo doplnit produkci ryb z českých rybníků a zpestřit lov sportovním rybářům. Bohužel, ani jeden z těchto úkolů nesplnil. Poptávka po jeho mase není příliš velká, jeho růst je pomalý a výtěr musí být prováděn uměle. A pro sportovní rybáře je to téměř nemožný úlovek, protože tato ryba se živí výhradně planktonem a ten nelze použít jako nástrahu pro rybolov. Navzdory tomu však je zde tato ryba stále chována. Další z kaprovitých ryb, které se nacházejí v revírech Nové Města, je parma obecná. Ta zde žije v řece Metuji, ale rybáři se jejímu chovu nevěnují tolik, jako ostatním rybám, protože její maso není tak kvalitní. Těchto ryb v našich vodách moc není. Ale mezi sportovními rybáři je to ryba velmi ceněná díky své inteligenci a bojovnosti. Pravým opakem parmy je další kaprovitá ryba, lín. Lín se chová hlavně v rybníce Hradiště v Novém Městě nad Metují, především za účelem osazení rybníku Zákraví, ale také se často používá v gastronomii.

Dravci


Důležitou větví vodního potravního řetězce jsou dravci. V našich vodách máme několik druhů, a to: štiku obecnou, candáta obecného, sumce velkého, okouna říčního a bolena dravého. Z těchto ryb místní rybáři chovají pouze štiku a candáta, protože ostatní ryby se buď vytřou samovolně, a i přesto si udrží stejný počet jedinců. Nebo je to zapříčiněno tím, že přírodě nemají kromě člověka jiného predátora, který by je ohrozil. Nejznámější z našich dravců je štika obecná, která je jedním z původních druhů. Avšak štiku je možné najít od ledových řek Sibiře až po Kanadu či Aljašku. Naše štika je u nás velmi ceněná z důvodu kvalitního masa a pro sportovní rybáře je to jedna z největších možných trofejí na našem území. Štika může totiž dosáhnout délky 1,5 metru a tím se na žebříčku staví hned za sumce velkého. Proto je chována i rybníku Hradiště, který je pro ni se svým mělkým dnem a velkým množstvím potravy ideální místo pro růst. Zdejší štiky se poté vysazují do rybníku Zákraví nebo přímo do řeky Metuje. Dalším dravcem je candát obecný. Podle gastronomů je to nejkvalitnější česká ryba a z toho důvodu je chována téměř všude v České republice. Původně však žil jenom v povodí Dyje a Moravy. Dnes je chován společně se štikou i na místním rybníku Hradiště za stejným účelem jako štika. Na rozdíl od ní je však jeho růst mnohem pomalejší a ryba samotná je více náchylnější na různá onemocnění či na poškození při výlovech, a proto v našich vodách candát není tak četný jako štika. Další rybou je příbuzný candáta, okoun říční. Ten je také rozšířen po celém světě, dokonce i v Austrálii, Novém Zélandu nebo i v Africe. U nás je to ryba původní a vyskytuje se především v řekách. V poslední době je tomu jinak a okoun žije také i v přehradách a rybnících. Zde je chován z důvodu kvalitního masa, udržování potravního řetězce. Podle ČRS (Českého Rybářského Svazu) jde ovšem o rybu neušlechtilou, tudíž její lov není omezen. To vypovídá také o tom, že navzdory neregulovanému lovu je druh schopen udržet si svůj počet. Je také velmi důležité zdůraznit, že okoun se vytírá samovolně, bez pomoci rybářů. Zmínit musím i dravce, který je často opomínán, ale přesto je na našem území hojně rozšířen. Jedná se o bolena dravého, který je rozšířen ve střední a východní Evropě. Je to další z našich původních ryb. Bolen je jedna z mála kaprovitých dravých ryb a dorůstá do váhy až 7 kilogramů. Není se čemu divit, že mezi sportovními rybáři je velmi oblíbený, ale gastronomové si jej kvůli velkému množství kostí a nekvalitnímu masu moc neoblíbili. V některých částech České republiky je uměle vysazován, ale v Nové Městě tomu tak rozhodně není. Vyskytuje se ve všech novoměstských revírech, ale největší osádka bolenů žije v blízké nádrži Rozkoš, ve které se jim opravdu daří. Posledním druhem je největší rybí sladkovodní dravec Evropy, sumec velký. Můžeme jej nalézt v nádržích, rybnících a také v řekách od Španělska až po Kaspické moře. Největší místní populace se nalézá v nádrži Rozkoš, kde naprosto devastuje populace ostatních ryb. Sumec díky své velikosti nemá v dospělosti žádného nepřítele. Jediným, kdo může snižovat jeho stavy, jsou rybáři. Ti jsou však kvůli zákazům použití člunů a loděk při lovu naprosto bezradní. K ulovení většího kusu je potřeba větší nástražní ryba, kterou však není v žádném případě možné nahodit ze břehu do dostatečné vzdálenosti. Situaci zhoršuje ještě to, že se zde sumci sami vytírají a vyrůstají zde další generace, které díky svému dlouhému životu mohou být v budoucnosti velkým problémem pro tuto nádrž. Rozkoš však v okolí Nového Města není jediné místo, kde sumec žije. Můžeme jej nalézt na rybníce Zákraví, kde se sumcům sumcům také daří. Tento revír je však soukromý a místní organizace upravuje podmínky lovu, aby tak rybáři mohli regulovat jeho stavy.

Neušlechtilé ryby
Tyto druhy ryb jsou často opomíjeny, přesto tvoří jeden z důležitých pilířů potravního řetězce. Tyto ryby jsou především potravou pro dravce. V gastronomii se tolik nepoužívají, protože většinou nedorůstají tak velkých rozměrů a mají velké množství kostí. Tyto ryby také většinou nejsou uměle vytírány a jejich stavy se stále drží v přijatelné míře. Mezi těmito druhy jsou nejvíce zastoupeni cejni, plotice, perlíni, karasi, jelci, hrouzci, oukleje, podoustve a mnoho dalších. Většina z nich se vyskytuje téměř po celém území České republiky, a to ve vodách tekoucích i stojatých.

Lososovité ryby
Tyto ryby se vyskytují pouze na dvou místních revírech. Jelikož lososovití se žijí v řekách, jedná se o revíry: Metuje 1 a Metuje 2. K chovu některých druhů jsou určeny i chovné potoky, kde se nechávají několikatýdenní plůdky ryb dorůst na jeden nebo dva roky. Mezi tyto potoky patří: Libchyňský, Klopotovský, Janovský a další. Nejpočetnějším druhem je nejspíše pstruh duhový, který není původní a byl dovezen z Německa v roce 1888. Pstruh duhový je dnes jednou z nejvíce chovaných ryb u nás. Jeho maso je totiž velmi žádané a velmi rychle roste. Je to sice druh, který žije v řekách, ale tato forma se přizpůsobila životu ve stojatých vodách. Jeho rozmnožování probíhá většinou uměle a poté se ryba nasazuje do revíru. Jeho odchov však může probíhat v nádržích, bez proudění vody. To je totiž u většiny lososovitých ryb nezbytné. Proto je pstruh duhový chován v nádržích na sádkách v Novém Městě nad Metují i dnes. Jedním z jeho nejbližších příbuzných je pstruh obecný, konkrétně jeho potoční forma. Je to původní druh, který vyhledává horní toky řek, které jsou velmi čisté a bohaté na kyslík. Od konce 19. století jej na některých místech začal vytlačovat pstruh duhový. Tento problém byl však vyřešen větším počtem nasazovaných pstruhů potočních. Tím byla tato plachá a velmi křehká ryba zachráněna. Lidské stavby na řekách pro pstruhy tvoří překážky, které je téměř nemožné překonat. V poslední době se u některých přehrad vybudovaly tzv. „vodní schody“, přes které se ryby mohou dostat za hráz. Ty se ale nenacházejí u každé hráze, a proto je pstruh obecný uměle vytírán. Mezi sportovními rybáři je to také velmi cenná trofej, ačkoliv nedorůstá takých rozměrů, jako pstruh duhový. Jsou to však rybáři, kdo společně s kormorány, vydrami a ostatními dravci jejich stavy snižují. Na začátku 21. století se k nim však přidal i jeden nepolapitelný predátor. Novoměstská organizace totiž do revíru Metuje 2 nakoupila plůdky hlavatky podunjské. V této době šlo o celorepublikový fenomén, při kterém se mnoho organizací snažilo navrátit tuto rybu do našich vod. Původně však hlavatky žili jenom v povodí Dunaje. Tento druh je také blízkým příbuzným pstruha. Na rozdíl od něj dorůstá délky i kolem jednoho metru. Tyto úlovky byly již v Novém Městě zaznamenány, ale jen zřídka. Hlavatka je velmi inteligentní ryba a pro sportovní rybáře je velmi obtížné ji ulovit. Nenapomáhá tomu ani fakt, že hlavatka je hájená devět měsíců v roce, což její lov značně komplikuje. Další negativní informace je, že hlavatka se dožívá až třiceti let a za svůj život způsobí obrovskou škodu. Avšak čas hlavatek v řece Metuji se pomalu krátí, protože se nedokáží samovolně vytřít a jejich populace zde nejspíše pomalu vymře. V Metuji žije také ještě jedna lososovitá ryba, která těm ostatním není moc podobná, ale o to je její vzhled zajímavější. Touto rybou je lipan podhorní, který se svou velkou, červenou hřbetní ploutví brázdí české vody už od nepaměti. Jedná se o velmi rozšířený druh, který se vyskytuje ve Skandinávii a východní Asii. Tento druh se v Metuji vytírá samovolně, ale místní rybáři neponechávají nic náhodě a vytírají lipany i uměle a poté je nasazují zpět do řeky. Sportovní rybáři si jej velmi cení, především pro jeho bojovnost a nádherné barvy jeho hřbetní ploutve.

Upravená seminární práce
Autor: Petr Zákravský



Hodnocení článku:

       Počet hlasů: 1

Mohlo by vás také zajímat:

Diskuze ke článku


   

Nahrávejte prosím obrázky o maximální velikosti 3 MB (každá)
Vkládejte odkaz z adresové řádky prohlížeče

 
 
Zatím nebyl vložen žádný příspěvek.


 
 
 
 

Osobní účet

 Zůstat přihlášen(a) Zapomenuté heslo?
Nemáte ještě svůj účet? Zaregistrujte se