• Sumčák největší
Youtube kanál nachytano.cz Nachytano.cz na Facebooku TSS kanál nachytano.cz
Seznam témat »

Dvacet dnů v deltě PO

  • cadox fishing
24. 09. 2013
Zdravím všechny kolegy a kamarády kapraře. V předešlém roce jsem bohužel žádnou zahraniční výpravu za kapry nepodnikl, a tak jsem se rozhodl v další sezoně strávit na nějaké zahraniční vodě delší čas. Rozhodoval jsem se mezi francouzskými řekami Saône, Rhonou, italskou deltou Po a mým velkým snem deltou Dunaje. Po zvážení všech kladů a záporů každé z variant padla volba na deltu Po. Přesto, že jsem v této lokalitě již rybařil, pojal jsem to jako velkou výzvu s cílem pokořit úlovkem kapra 20kg hranici na této vodě.

Pracovní vytížení mi nedovolilo příliš předčasnou přípravu na tuto výpravu, a tak vše probíhalo téměř na poslední chvíli a v dosti velkém stresu. Oprášil jsem jmenovitý seznam důležitých věcí z předchozí výpravy na tuto vodu a dopsal dalších tisíc více či méně důležitých věcí. Výroba boilie probíhala několik dnů, spíše nocí současně s urychlováním sušení ve vyrobené „sušičce“. Odlévání olov, nákup bižuterie, proviant, dokončení pracovních povinností, zkrátka jsem se potkával. Prakticky do poslední minuty před odjezdem jsem stále něco řešil. Tímto bych rád poděkoval všem, kteří mi nějakým způsobem pomohli i nepomohli.

Den D se přiblížil a já se snažil naposledy pořádně vyspat, ale jako naschvál mě sousedův labrador ne a ne nechat usnout. Nevím, nejspíš je to jeho rituál, který jen normálně nevnímám. Zajisté to znáte, člověk se snaží usnout, ale plno myšlenek mu probíhá hlavou, a když se do toho z ulice navíc ještě ozývá nekonečné haf haf, tak to prostě nejde. Těžko odhaduji, jak dlouho jsem spal, ale budíček mi opět zajistil ten černý mezulán.

Vše bylo naložené, pečivo nakoupené a psal se datum 19. srpna 21:30 a já vyrazil na více jak tisíc kilometrů dlouhou cestu za vysněnými úlovky. Navigace mě vedla přes Brno, Pálavu a Mikulov a já chtěl ještě v ČR natankovat, ale minul jsem i tu poslední pumpu, a tak jsem natankoval v Rakousku, zhruba 450 km před cílem s tím, že dám plnou a vyhnu se tankování v Itálii. Zastavil jsem za hranicemi, koupil rakouskou dálniční známku a pokračoval v jízdě. Cesta utíkala jako voda. Dal jsem dvě čtvrthodinové pauzy a při druhé již začalo svítat. Bylo po páté hodině ranní. Zkušenost z předchozí výpravy s pitnou vodou mě cestou přivedla k myšlence to rozhodně nenechat na poslední chvíli, ale nejlépe tak 30 km před Porto Virem. Poohlédl jsem se po nějakém servisu Renault (protože sám tuto značku vlastním) a doufal, že personál bude ke mně vstřícný. V tom jsem si všiml poutače, a tak jsem při první příležitosti otočil. V rychlosti jsem se snažil osvěžit v paměti pozdrav a několik italských frází a s plzeňským v ruce vyrazil získat pitnou vodu. Povedlo se! A já mohl s 50l barely pokračovat v krasojízdě.



 20. srpna


Pár minut po osmé jsem zastavil u Lidlu v Porto Viru. Rychlá zastávka a hurá na poštu pro povolenku k rybolovu. Snad osud tomu chce, při zmáčknutí požadavku vyjelo pořadové číslo 8, stejně jako před dvěma lety. Tentokrát však za přepážkou nebyla mladá slečna, ale postarší obézní Ital. Napadlo mě, že to jistě nebude tak snadné a nemýlil jsem se. Přesto, že jsem měl v ruce starou povolenku, vše vyplnil dle vzoru, byl stále s něčím nespokojený. Nakonec vyhrála má neodbytnost. Zaplatil jsem a spokojeně vyrazil k autu s dobrým pocitem, že vše vychází. V mapě jsem našel město Mésola. Dva roky není zas tak krátká doba a z hlavy bych cestu k řece hledal zbytečně dlouho. Navigace mě přivedla k mostu, a to už jsem cestu znal dobře.

Vyrazil jsem směrem k moři, abych zjistil, jak početné je osazenstvo rybářů, a která z mnou známých míst jsou volná a která obsazená. Podél celé delty a pravděpodobně kolem celé řeky bylo dopravní omezení. Pokaždé, když potkám cyklistu, zajíždím ke straně a z okénka pozdravím. A najednou na mě začala štěbetat jedna z dvou postarších italských paní, že tu nemám autem co dělat, jedině s povolením k rybolovu. Měl jsem za to, že vědomě porušuji zákazy vjezdu, ale duchapřítomně jsem sáhl pro povolenku. Tvářila se provinile. No nic, s úsměvem jsem se rozloučil a těšil se k vodě. Mé pocity po dojezdu na místo, byly zvláštní. Místa prázdná, na ostrovech nikde nikdo...

Zastavil jsem na místě, kde jsem před dvěma lety rybařil. Hned se mi vybavilo, kde stál bivak, stojan a celkově vše, co se tu odehrálo. Akorát to tu bylo takové neorané, nebo jak to nazvat. Prostě zarostlé, jako by tu nejméně rok nikdo nerybařil. No nic, usedl jsem do auta a pokračoval dál k moři. Opět jsem zastavoval a byl v údivu, že všude bylo prázdno. Vládlo příšerné vedro a dostavila se únava. Přesto jsem nechvátal a snažím se neminout žádné z potencionálních míst k rybolovu. Cestou od moře jsem si všiml u zakotvených lodí místního rybáře motat se u jakýchsi garáží na lodě. Vypadaly spíše jako boudy bezdomovců, postavené z toho, co přinesla voda. Snažil jsem se dostal z Itala nějaké informace, jako kam v tomto období na „grande carpio“... Byl vstřícný a odebral se do jeho chýše, kde se mi chlubil kapitálními úlovky na fotografiích. Zda říkal pravdu, či nikoli, to nevím, ale tvrdil: “Jeď na malý Pád.“ Rozloučil jsem tedy a pokračoval dál.

Přejel jsem po mostě pod Porto Tolle a stále směrem k moři. Všiml jsem si tří míst na protějším břehu, ale zásadní chybou bylo, že potřebný dalekohled byl zarovnaný v bedně. Otočil jsem se a vrátil se po mostě. Buď jsem se mýlil, nebo jsou místa přístupná pouze z vody a nenacházím je.  



Rozhodl jsem se nejet k moři, ale proti proudu. Bylo 14:00 a já narazil na pěkné místo kousek nad městem Porto Tolle. Byl jsem přesvědčený, že tady bych mohl na začátek zůstat. Výpravu jsem naplánoval na tři týdny a rozhodně ocením přístupnost autem. Přesto jsem se ještě vydal proti proudu směrem k Porto Viro. Zajímala mě totiž špička odtoku do řeky F.Po di Gnocca. Zde se však právě utábořili jiní rybáři, podle SPZ pravděpodobně Rakušané. Tak jsem se otočil, Gnoccu už neprozkoumával, i když jsem to rozhodně v plánu měl a vrátil se na předchozí místo.

Po několika minutách přišel mladý Ital, a tak jsem se snažil navázat konverzaci. Vypadal podivně, stále mlčel a neměl se k odchodu. Tím mě natolik znejistěl, že jsem se začal vyptávat, zda tu mohu rybařit a není to soukromý pozemek, jak to všichni známe z našich svazových vod. Odpověděl, že OK “no probléma“, ale k odchodu se stále neměl. Vykročil jsem tedy k autu a zaměstnal ho katalogem Jet Fish. Začal jsem vyndávat věci z auta, ne však s dobrým pocitem. Mé nasazení muselo spíše připomínat umírání, než přípravu k rybaření. Zkrátka únava si vybírala svou daň.

Když jsem měl zhruba tábor postavený, blížil se večer. Vyrazil jsem na vodu. Poblíž břehu byla poměrně velká hloubka 6 - 7 m, ale ve vzdálenosti 60 m se nacházely   lavice ve 4 m a dno se s určitými nerovnostmi zvedalo až na 2,5 m, což mě uspokojovalo. Tady určitě něco vymyslím a místní kapříky přelstím. Kolem půlnoci jsem měl nahozeno a šel usnout spánkem spravedlivých...

 
21. srpna

Píííp a už mažu z bivaku. Ani ne po třech a půl hodinách spánku taková jízda. Oči zalepené, zmatený jsem popadl prut a předváděl cosi jako zdolávání kapra. Už už jsem ho viděl... a problém. Podběrák byl opřený zhruba deset metrů ode mne. No nic. Povolil jsem brzdu a couval. V pobřežních partiích se nacházelo plno rostlin a kapřík se v nich usídlil. Když jsem byl po pás ve vodě, ani ne dva metry od něj, tak si nejspíš říkal: „Tak snadné to mít nebudeš.“ Dvakrát, třikrát sebou plácl a já se jen díval, jak mi vítězně mával torpédem... Nandal jsem nové boilie Mystic a poslal  montáž zpět do vody. Do spacáku jsem se vrátil s dobrým pocitem, že místo vydá dozajista ne jeden pěkný úlovek, když jsem měl už po pár hodinách odhadem 10kg kapříka na prutu.

Vyspalý do růžova, plný elánu, jsem dořešil zbytek tábora. Přehodil pruty a s cobrou v ruce nadělili 24mm kuličky místním strávníkům.


 
22. srpna

V noci se nic nedělo a celý den jsem tahal kapitální cejny. Těm neřádům bylo úplně jedno, jaké boilie je na montáži. Tvrdé vysušené, čerstvé Legend Range, dipované v pepři, nedipované, prostě baštili vše jak zjednaní. Do toho se přidávaly parmy a po kapříkovi ani památky.
Odpoledne přijela dvě italská auta a opět se z ničeho nic objevil záhadný Ital Marco. Ze své chýše vyjel se slušně vybaveným člunem osazeným 50k Hondou. Italští kapraři naložili věci a vyrazili si to na protější břeh.

 
23. srpna

Tento den se odehrával ve stejném sledu jako předchozí. Cejni, parmy, cejni. Před obědem dorazil z protějšího břehu italský kaprař, sedl do auta a odjel. Po necelé hodině se vrátil s nákupem. Nedalo mi, abych se ho nezeptal, co a jak na protějším břehu? Celkem s klidem mi anglicky odvětil, že mají šest kaprů, vše okolo 14 kg. Začal jsem přešlapovat po břehu a v tu chvíli mi došlo, proč neznámý tajemný Marco u mě postával a neměl se k odchodu. Dle mého měl totiž obavy, že naložím věci do lodi a vyrazím na ono místo na protějším břehu, které si svým způsobem přivlastnil a bezesporu propaguje na nějakých svých stránkách, což mu přináší byznys ve smyslu příjmu za půjčení lodi s motorem. Byla to ale jen a pouze má domněnka.

Nedalo mi to ani tolik přemlouvání, usedl jsem do lodi a vydal se na druhý břeh poohlédnout se po nějakém novém místě. To, co se mi z pohledu dalekohledem zdálo jako vhodné, nebylo po příjezdu to pravé ořechové, a tak jsem pokračoval dál v prozkoumávání dna a břehu. Po chvilce jsem narazil na menší zátoku, která z protějšího břehu nebyla identifikovatelná, a to přesně bylo to správné místo! Pískové naplaveniny, mělčina před zátokou, padlé stromy a v neposlední řadě i vysoký břeh pro případ náhlého se zvednutí hladiny. Bylo víc než jisté, že se sem stěhuji. Vrátil jsem se zpět a rychle sbalil tábor. Bylo 12:00, teplota 40 °C, ale co se dalo dělat.



Jako na zavolanou přijel lodí Marco, a tak jsem ho požádal o převoz na protější břeh. Okamžitě souhlasil za 10 Euro (pět tam a pět nazpět). Sám bych musel jet nejméně třikrát a musel jsem šetřit baterie... V 15:00 Marco přistavil velkou rybářskou loď s nádržemi, kterou používá při lovu sítěmi. Přišla mi zbytečně velká, tou co přijel, by jsme to zvládli také. Nosil jsem věci jako o život a Marco s naprostým klidem si potahoval marihuanu a nabídl mi, ať si také potáhnu. To bylo to poslední, co bych v tu chvíli potřeboval. Odmítl jsem, zapřáhl svou lodičku a hurá na druhý břeh za novým dobrodružstvím, v rytmu nějakého italského letního hitu.

Navedl jsem Marca na vyhlídnuté místo a za několik minut vynosil věci do strmého břehu. Vůbec jsem nepřemýšlel, zda ještě mohu, nebo ne. Hlavně, aby to bylo za mnou. Šel jsem pro peněženku, abych se vyrovnal za službu. A ejhle problém. Milý Marco požadoval „čento“ euro. Padesát sem a padesát zpátky. Že by někde v komunikaci nastala chyba? Byl jsem si ale jistý, že na sto euro bych rozhodně nepřistoupil. Přeci jen 2 500,- Kč za čtyři km je trochu přehnané. Nakonec jsem mu dal 35 Eur. Jestli ovšem pro mě přijede i zpátky, bylo v tuto chvíli ve hvězdách...

Marco odjel a já s mačetou v ruce vytvářel místo pro nový tábor. Ajajaj… další překvapení. V zemi se zabydlely vosy. Do jejich hlavního teritoria jsem jim nechtěl nezasahovat. Díru měly zhruba metr od prosekané cesty k vodě. Vetřelce rozhodně nečekaly, a tak si klidně poletovaly okolo mě. Já jsem si však tak pohodovým soužitím s těmito tvory nebyl jist.

Místo jsem měl vysekané, bivak postavený a za tmy vyndával stojany s pruty z lodi. Zakotvil jsem je důkladně k zemi a rozhodně neměl v úmyslu nahodit. Postavil jsem malý proviantní bivak, deštník s bočnicemi, stolek a konečně otevřel velkou bednu zvanou kuchyň. Vařič, rychle vodu a konečně pořádné kafe... paráda. Seděl jsem v křesílku se zapálenou camelkou a usrkával kávu. Bylo půl třetí ráno a já přehodnocoval rozhodnutí nechytat a jen tak s PVA nahazovat přibližně do míst, která mi z dopoledne utkvěla v paměti a konečně jsem se odebral ke spánku.


 
24. srpna


Probudil jsem se příšerným vedrem v bivaku. Slunce pálilo a bylo téměř poledne. Postavil jsem na kávu a najedl se. Pak jsem, jak jinak, vyrazil na vodu podrobněji prozkoumat prostor přede mnou. Objevil jsem nejspíš nějaké staré menší koryto, vzdálené zhruba 50 m od břehu. Hlavní koryto bylo vzdálené dobrých 350 m, a to využít jako potencionální místo, bylo nemožné. Zajel jsem mezi padlé stromy, kde u jednoho byla hloubka 3,5 m a u druhého 2 m při odlivu. Paráda! Dva pruty jsou jasné, další na pískovou naplaveninu a zbytek k zmíněnému korytu pěkně do proudu. Vše jsem měl nachystané, a tak jsem se s cobrou v ruce snažil kobercově pokrýt dno boiliem. První záběr se dostavil v 16:30 a já zdolal prvního 8kg kapříka. Sice žádný velký, ve kterého jsem doufal, ale byl prostě první, fotku si zasloužil... 

Záběrů přibývalo, zatím však vše pod hranicí 10 kg. Okolo třiadvacáté hodiny záběry ustaly a já se odebral celkem spokojený ke spánku. Abych nezapomněl na sousedky vosy, připravil jsem jim sladkou past z PET lahve, ale absolutně ji ignorovaly. Vylétávaly z podzemního hnízda ven a zpět a vcelku jsme spolu tento den vycházeli...
 
 
25. srpna

Příposlech mi téměř nadskakoval nad hlavou, venku se rozednívalo a já vyběhl  k prutům. Nebylo nutné žádných záseků, montáže byly osazené 250g olovy. Ihned po zvednutí prutu jsem ucítil, že to bude větší kousek, než ti před tím. Souboj netrval dlouho a já vytáhl montáž s tím, že kapr spadl. Tak to ovšem nebylo. Loď jsem měl u druhého stojanu, a tak jsem za ním nemohl vyjet na vodu. Snažil jsem se kapra otočit co nejdříve, protože necelých 50 m po proudu byly popadané stromy, a tam jsem ho rozhodně pustit nechtěl. Dal jsem prut do trubky a se zklamaným výrazem ve tváři jsem prohlížel narovnaný háček Longshang od Foxe. Tak tohle se stávat nesmí, kvůli takovým kaprům tu jsem a takhle o něj přijít... Vyměnil jsem návazec, provrtal více jak 30mm kouli Chilli fish a poslal jsem montáž zpět „do proudu“ ke starému korytu. Byl čas kávy a snídaně. Tento den to vypadalo opět na perný den. Teplota vody dosahovala  téměř 32 °C, ale kaprům to vůbec nevadilo. Ppííí... p prut „z proudu“ ohnutý, pípák řval jako zběsilý, z bivaku vřískal příposlech, který jsem dosud nevypnul. Popadl jsem prut a po pár minutách měl na podložce 10kg řádkáče. Tak to je paráda! Líbí se mi tato forma kapra, o to spíš, když je z divoké řeky. Je to zvláštní, nacházel jsem se kilometr od předchozího místa, tam po kaprovi ani památka, a tady pípáky cvrlikaly jako o závodech. Na podložce skončilo kolem deseti kapříků za den.



 
26. srpna

Záběry přicházely ve dne i přes noc, ale až toho dne jsem konečně zdolal kapra přes 10 kg. Pár minut po 10. hodině, když jsem popíjel druhou ranní kávu a naslouchal vřískotu racků, ze ozvalo krátké pípnutí.  Svižně jsem vyrazil ke stojanu. Jednalo se o záběr od stromu. Kapřík celkem poslušně opouštěl přirozené překážky svého teritoria a zanedlouho se vrtěl v mém podběráku. Krásný čistý šupináč s váhou 12,30 kg. Proběhlo pár fotografií, kontrola montáže, do kbelíku tři hrsti Biosquidu a vyrazil jsem proti proudu položit montáž opět do padlého stromu. 30mm boilie bylo na svém místě a já dopíjel ještě vlažnou kávu. Byl jsem spokojený. Když přišel záběr, tak o kapra, ne od cejna či parmy, jako na prvním místě. 

Slunce pálilo a já si pohrával s myšlenkou, co dobrého si udělám k obědu. Měl jsem vytvořený jakýsi jídelní lístek, podle kterého jsem balil ingredience potřebné k mým kuchařským výtvorům. Jak se zdá, pokaždé, když jsem měl v úmyslu pít kávu, nebo dělat kuchaře, kapříkům zachutnala některá z mých nástrah... Opět krátké píp... a já věděl, že je to ze stromu. Tentokrát jsem vyjel na vodu a cítil, že se rozhodně nejedná o 10kg kapra.

Tak tohle je paráda, 35lb elektromotor mě poháněl směrem ke kaprovi, a to už jsem měl před koncovým očkem uzlík spojující 35mm Senzora se 66lb Endurem. Vypnul jsem motor a uplatnil zkušenosti z našeho Labe. Je to ale jiné, na Labi zůstává na břehu jeden prut, tady čtyři a při intenzitě a razantnosti záběrů není radno souboj zbytečně protahovat, ale zároveň ho i neprohrát. Bez větších problémů jsem šupináče podebral, spokojeně usedl v lodi a vyrazil ke břehu. Můj odhad byl někde u 15 kg. Vynesl jsem kapra do strmého břehu s určitou nedočkavostí, co ukáže váha - 15,20 kg.

V tom okamžiku jsem si uvědomil, jak důležité rozhodnutí bylo změnit lovné místo.  Ve 13:00 jsem odvezl montáž opět mezi stromy. Po zbytek dne se ještě na podložku podívalo šest kaprů v rozmezí 10 kg - 12 kg.



27. srpna

Do tohoto dne se jednalo o takovou, dá se říci, úspěšně se vyvíjející výpravu. V 08:00 jsem ovšem zapřáhl „cosi“, co bych popsal jako nekompromisní jízdu nějaké „lochnesky“. Tentokrát však nevydržel návazec ze 66lb Endura. Takovýchto záběrů jsem měl během dopoledne asi sedm a pokaždé to dopadlo stejně. Přiblížil se čas oběda a já zpozoroval zhruba 100 m ode mne loď, v ní rybáře, jak prohazuje umělou nástrahu vodní hladinou a nejspíš jeho paní, jak z termosky nalévá kávu a spokojeně ji popíjí. Dalekohledem jsem pozoroval jeho rybářské umění, když v tom to přišlo. Jeho prut se ohnul jako obrácené velké U. Z lodi, která se otáčela na hladině sem a tam, se ozývala italština a bylo zřejmé, že pán zapřáhl bez pochyb pořádného sumce. Takovýto souboj se nevidí v reálu každý den, a tak jsem neváhal, usedl do lodi a vyrazil na čumendu blíže k Italovi. Zároveň ale dostatečně daleko, abych mu při zdolávání nezpůsobil nějaké potíže. Bylo úžasné pozorovat tento souboj a vidět, s jakou odhodlaností bez jakéhokoliv plácání sumce po hlavě, mizela Italova ruka v jeho obrovské tlamě a bez zaváhání rval sumce do lodi. Chybou bylo, že jsem si nevzal fotoaparát. Snímek jeho, po loket zkrvavené ruky, by vypovídala za vše. Pogratuloval jsem mu k úlovku a vrátil se zpět ke svým prutům. Jako by to bylo vše naplánované. Zapálil jsem si cigaretu, když v tom se opět ozval jeden z flajzarů. Tentokrát se záběr dostavil z naplaveniny a já vyrazil raději na vodu. Vyplatilo se. Jednalo se o šupináče a váha ukázala 16,30 kg. Vše nasvědčovalo tomu, že tentokrát bylo reálné ulovit zde kapra přesahující hranici 20 kg. Ani ne po dvou hodinách mi udělal radost 11kg lysec. Je vidět, že to není voda jen o těch klasických stříbrných říčních kaprech, ale je možné tu ulovit všechny formy a kdo ví?

Po 17. hodině dorazil Ital Imre a Mamka (tak se představili) a sdělili mi, že sumec měl úctyhodných 124 kg! Požádal jsem o zaslání fotografie na můj e-mail, ale bohužel do dnešního dne nic nedorazilo. Diskutovali jsme o všem možném a oni byli celkem překvapení mými úlovky, což nasvědčovalo tomu, že kapři nad 15 kg se tu nechytají jak na běžícím páse.

Na otázku mých uřezaných návazců měli vysvětlení amur. Není prý až takový problém zde ulovit amura 30 - 40 kg. Toto vysvětlení mě celkem uspokojilo a zdálo se mi věrohodné. Podezříval jsem sumce, o to spíše, když tu takového kapitálního ulovili. Že by ale ani v jednom z těch případů nebyl sliz na olověnce, bylo téměř vyloučené.

 

28.srpna

Tento den probíhal v mnoha záběrech a několika dublech, ale pouze v té nižší váhové kategorii. To byla známka toho, že se tu proháněla hejna kapřích dorostenců. Průběžně jsem doplňoval cobrou podstatně větší množství boilie, než předchozí dny.  V podvečer mě opět přiváděly k zoufalství dva záběry. Jeden na Biosquid, který skončil narovnaným háčkem a ani ne po hodině na Chilli fish při zdolávání z lodi zlomeným háčkem Fox.

Rozepsal jsem se o rybaření a úplně zapomněl na mé sousedky vosy. Bylo víc než jasné, že naše poklidné soužití nám nevydrželo a uviděly ve mně nepřítele. Jejich agresivita se stupňovala, a tak jsem se je rozhodl v noci zničit. Připravil jsem si bitevní strategii. Kýbl s vodou - tím jsem se je chystal spláchnout a utopit v hnízdě a druhý kbelík s lopatkou a jílovitým blátem na zaplácnutí jejich přístupové cesty do hnízda. Povedlo se a já usínal spokojeně, že zítra bude od těch prevítů pokoj. Jenže nebylo. Mé „kámošky“ byly dělnice a do rána díru vykousaly znovu. Nezbývalo, než postup v noci zopakovat s větším množství vody, protože žádný sprej jsem na ně neměl.

 
29.srpna

Těsně po půlnoci mi udělal radost kapřík blížící se 10 kg, a tak jsem doufal, že ti menší nájezdníci dají pokoj. Vyrazil jsem opět do boje s vosami. Tři kbelíky vody zmizely v zemi, zaplácl jsem díru a doufal, že jsem si s nimi konečně poradil. Kapři jako by mé přání vyslyšeli a já si konečně po několika dnech odpočinul. Z bivaku mě až po osmé hodině vytáhlo sluníčko, které se do toho pořádně opřelo... Zklamaně jsem sledoval, jak mé úsilí s vosami nevyšlo. Opět byly ve svém živlu. Prokousaly dvě nové díry a jejich agresivita stoupala o sto procent. Hned mi nadělily žahadla pěkně po ránu. Zvolil jsem proto ústup. Musel jsem je alespoň jednu noc nechat uklidnit a nedráždit. Do té doby snad něco vymyslím...


Zalil jsem si ranní kávu, přehodil pruty „v proudu“, protože reálného předpokladu záběru bylo možné dosáhnout maximálně dvě hodiny od nahození. Příliv s sebou z moře přinášel spoustu řas a při odlivu nachytané řasy táhly montáž ke břehu, a nebo kamsi, kde uvízly.

 Popíjel jsem kávu a přemýšlel nad kontrolou montáží ve stromech. Z toho mě vytrhlo krátké píp... Bez meškání jsem vzal prut ze stojanu a plnou parou za kaprem. Z větví se mu tentokrát nechtělo. Po několika minutách jsem ho uvolnil a začala nádherná zdolávačka na volné vodě. Nebylo pochyb, že tento kapr byl dozajista tím největším a nejtěžším, kterého jsem tu dosud ulovil. Každý z vás jistě zná ten adrenalin, nevnímat, co se děje kolem. Vše se soustředí na šňůru vycházející z vody. Práce rukou je automatická. Povolování a utahování cívky jako by bylo předem naprogramováno. S nedočkavostí každý vyhlíží olověnku a nemůže se dočkat, až zahlédne alespoň ocasní ploutev, lépe to obrovské tělo kapřího zápasníka. Toto já prožívám pokaždé, když stojím v lodi. Ani tentokrát to nebylo jiné... Odehrával se jeden ze soubojů, který mi utkví v paměti. Kapr byl zdatný, plný síly, ale i já jsem odpočinutý, a to mě stavělo do výhody. Kapříkovi pomalu síly slábly. Dvakrát, třikrát si lokl vzduchu a krásně položeného jsem ho navedl do podběráku. Vítězství! Spokojeně jsem usedl v lodi a hořel nedočkavostí, jakou hmotnost ukáže váha. Digitální display ukázal 17,40 kg a v mé tváři byla dozajista vidět spokojenost. Nastalo fotografování a navrácení ryby do vodního živlu. Měl jsem opravdu radost a tak jsem rychle zavezl montáž zpět do stromů. Pak jsem rozeslal SMS kamarádům.

 Dny utíkaly jako voda, zmíním jen dva úlovky menších, zato pěkných kapříků řádkáče a lysce. Samozřejmě, že kapři byli celou dobu při chuti, ale není důvod zde popisovat každého jedince. Byly i úlovky sumců okolo 10 kg a také mé nástrahy objevili boleni. Nebyli však tak aktivní jako před dvěma léty.


Vosy se trochu zklidnily, a tak jsem po dvou dnech pokračoval v naší bitvě. Tentokrát odhodlán za každou cenu vyhrát. Celý oblečený, kanady, rukavice, moskytiéru a vyrazil do boje. 700ml sprej proti komárům, klíšťatům a mouchám jsem celý nastříkal do podzemí a zalil otvory třemi kbelíky rozdělaného řídkého bahna. I třetí kbelík se ztratil v zemi, a tak jsem oběma nohama skočil na hlavní tunel do země. Přitažlivost zemská působila a já se propadl o dobrého tři čtvrtě metru. Kolem mě byl kráter o metrovém průměru. S nevídanou intenzitou jsem zběsile zadupával zmatené vosy po spreji a dokončil rozdupání hnízda pro 100% jistotu usmrcení jejich královny. Poté jsem celý kráter zaplnil bahnem. Vosy byly zničeny.

1.září

Zmíním, že jsem také přišel o několik celých montáží, ale 90 % z nich se mi podařilo vytáhnout tím, že jsem pro jinou uvízlou montáž dojel a s ní vytáhl jednu nebo i dvě utržené montáže. Kapří aktivita umírňovala, a tak jsem vyrazil lodí po proudu zjistit, zda je někdo na místě, kde lovili Italové. Celkem náhodou jsem si všiml monofilu visícího ze stromu do vody. Po chvilce jsem vytáhl z vody montáž a jen zíral. Tak tohle byl ten správný kalibr háčku... Vrátil jsem se na své lovné místo a přehodil  pruty. Další nástraha této řeky je tu. Co to je? (foto 2525) Raci? Škeble? Nechtěl jsem zbytečně přehánět, ale pokud zmíním, že takto dopadlo nejméně dvacet návazců, nebudu od pravdy daleko. Hlásiče mlčely a při vytažení z vody se to neustále opakovalo.

 
2.září

Z nekonečného vyrábění návazců mě až v odpoledních hodinách vytrhl záběr z naplaveniny. Tohoto 15kg kapra jsem si opravdu užil při zdolávání. V první chvíli mi nepřipadal tak velký. Sice jsem stál v lodi, ale nerozjel se. Když jsem cítil, že zas tak malý nebude a chtěl vyrazit na vodu. Jenže to nešlo. Čtyřmetrové lano bylo napnuté a na karabinu u lodi jsem nedostal. Vypadalo to komicky. Sice jsem na vodě byl, ale nebylo mi to k ničemu. Nakonec se mi však kapra přece jen podařilo zdolat.

 Podle vytištěné předpovědi počasí mělo tento den v noci pršet, a tak jsem se na to připravil, mimo jiné i tím, že jsem si oblékl nepromokavé kalhoty. Ze spánku mě probralo krátké pípnutí příposlechu. Z bivaku se odrážely kapky poměrně hustého deště. Oblékl jsem bundu, vzal boty a vyběhl k prutům. Bylo pár minut po třetí hodině ranní a já usoudil, že je nutné vyjet za kaprem. V tom okamžiku si svým způsobem má hloupost vybrala svou daň. Má loď ležela na bahně, motor nezvednutý. Byl právě odliv. Marně jsem se snažil vší silou dostat loď na vodu, avšak bezúspěšně. Naštěstí kapr dostal rozum. Opustil strom a vyjel po proudu směrem ke mně. Po kolena v bahně, hladinu vody po pás jsem se snažil zdolat kapra. Vím, že zhruba metr přede mnou se nacházel prudký sráz na sedm metrů, a tak jsem opatrně našlapoval, abych zůstal na mělčině. Pode mnou se do vody nakláněl veliký keř a jeho větve zasahovaly pod hladinu. Bylo jasné, že tam rybu pustit nesmím, ale v zápalu souboje jsem zapomněl na prudký sráz ve vodě a propadal se o půl metru hlouběji. V tom okamžiku se mi nalila do kalhot voda a já cítil, jak mě to táhlo hlouběji a propadal se víc a víc. V tu chvíli jsem si ještě nepřipouštěl, že za pár minut mi půjde doslova o život a stále jsem myslel na zdolání kapra. Hladina vody se až příliš rychle přibližovala k hlavě a každý můj pohyb, ve snaze vytáhnout jednu nohu z bahna, tu druhou posouvalo po srázu do větší hloubky. Snažil jsem si pomoci větvemi z keře, ty byly však příliš tenké na to, aby vydržely mou hmotnost vylepšenou o dalších nejméně 30 l vody v nepromokavých kalhotách. Ve chvíli, kdy jsem musel zaklánět hlavu a stále se snažil najít to stéblo, kterého se tonoucí chytá, mi proběhl celý život před očima. Usoudil jsem, že nezbývá nic jiného, než kapra nechat odjet na monofil, překousnout ho, rozdělit prut a za naviják se pokusit zaseknout za nějakou silnější větev v keři. Najednou, jako zázrakem jsem držel v levé ruce větévku, která se zdála pevnější. Centimetr po centimetru jsem se dostával výš a výš, a to už jsem se chytil silné větve a věděl, že můj život ještě nekončí. Z posledních sil jsem vzal z lodi podběrák. Podebral jsem 12kg kapra, který musel cítit, že boj je u konce. Celou dobu byl jako beránek a dával mi prostor k mé záchraně. Když jsem se svlečený vrátil do bivaku, bylo půl sedmé ráno. Nechávám na každém z vás představu o třech hodinách, které jsem prožil...



3.září

Díky dešti se začalo rapidně ochlazovat voda a ubylo i záběrů. Bylo by přirozené, že tzv. kapří počasí přinese větší aktivitu kaprů, ale tady to zřejmě neplatilo. Dočkal jsem se tří záběrů za den, ale je pravdou, že se jednalo o kapry do 14 kg.

Bylo půl druhé odpoledne, hustě pršelo a po 22 hodinách od doby, kdy jsem položil více jak 30mm Biosquid do stromu, se konečně ozval hlásič. Díky poučení z předešlého dne jsem neměl oblečené nepromokavé kalhoty. Jen v kraťasech a na boso jsem zvedl hlásič ze stojanu a v tom se začala odvíjet cívka. Ryba vyrazila proti proudu. Bez otálení jsem skočil do lodi. Cívka vrčela jako šílená. Jedna, dvě, čtyři, pět... proč ten motor nemá sakra další! Jednalo se ale jen o pár vteřin, než se můj NORTÍK rozhýbal proti proudu. Vyvedl jsem kapra co nejdál od břehu a od překážek v pobřežních partiích. Vůbec jsem nevnímal hustý déšť. Vše jsem soustředil na souboj s kaprem. Několikrát se vynořila olověnka z vody a opět zmizela. Po několika minutách jsem konečně kapra zahlédl. Tak to je on, pro toho jsem sem přijel. Ten jistě pokoří hranici 20 kg. Souboj jsem si užíval se vším všudy, děkuji svatý Petře! Otočil jsem loď a vyrazil zpět k lovnému místu. Byl jsem nejméně 200 m po proudu. Vynesl jsem kapra na podložku, vyndal z tlamky háček a zjistil, že rozhodně nemá standardní tvar a jak málo stačilo, abych ho ztratil... Přichystal jsem váhu a provedl  tři vážení. Byl jsem tak trochu zklamaný. Vážil 19 kg. Dvacet neprolomil, ale byl jsem za něj moc šťastný. Výprava přece nekončila a vše stále nasvědčovalo tomu, že je reálné toho Italského dinosaura ulovit.

 Den se přehoupl do večera a již při západu slunce se ozývala z dálky bouřka. Nebyla ovšem jedna, ale dvě. Jedna přicházela od jihu, druhá od severozápadu a já ani nepomýšlel na to, že by se tu mohly setkat. Krajinu pohltila tma. V dálce se občas zablýsklo, spirála odpuzující hmyz se míjela účinkem. Že by předzvěst nějaké činy?  Blesky a burácení hromů přicházelo čím dál častěji. Zvedl se vítr, a tak jsem se snažil vše poklidit. Do toho se přidal déšť a s jeho intenzitou sílil i vítr. Rychle jsem uřezal  bambusové tyče, rozpírám deštník na pěti místech o středovou tyč a provazem ho pořádně přikotvil k zemi.

Ve 23:00 se ozval hlásič a já přemýšlel, zda pro rybu jít, nebo ne. Zdolal jsem 11kg kapříka a byl moc rád, že nemusím na vodu.

 

4.září

Přehoupla se půlnoc a tady vypuklo peklo na zemi. Obě bouřky se sešly nade mnou a obloha tu vypadala jako při silvestrovském mega ohňostroji. Blesky sjížděly po nedalekých stožárech vysokého napětí, hromy burácely a země rezonovala jako při zemětřesení. Seděl jsem v tureckém sedu na křesílku pod deštníkem a přál si hlavně aby nepřišel záběr. Nejspíš ani kaprům ta situace nebyla příjemná a byli v klidu. Hlásiče sice blikaly a pípaly, ale to nejspíš způsobilo nějaké elektromagnetické pole vzniklé součinností bouřek a drátů vysokého napětí. To, co se tu v tuto noc odehrávalo, bylo něco strašného. Za svůj život jsem zažil, nejen na rybách, spoustu bouřek, ale tahle byla opravdu excelentní a já si říkal, že jestli tohle přežiji, tak už všechno.

Bouřky se vybouřily a já se odebral nad ránem do spacáku. Díky vydatnému dešti se zvedl průtok, a tak mé pruty „v proudu“ skončily někde pod břehem. Každou půl hodinu bylo nutné přehodit. Ani 350g olova neudržela montáže na místě. Přesto po 13. hodině přišel záběr od 13,10kg šupináče téměř v identickém čase jako minulý den. Tak jsem si řekl, že když včera dvanáctka, v podvečer devatenáctka, dnes třináctka, tak k večeru třeba konečně... Ale bohužel. Teplota vody prudce klesla o deset stupňů a v kalné vodě o sobě, hlavně ve večerních hodinách, dávali vědět sumci.

 
5.září

Záběru od kapra jsem se dočkal až následující den v 7:30 opět ze stromu v podobě 14kg šupináče. Půl druhá odpolední bych řekl, že byla ke konci výpravy magická. Snad nebyl den, aby nepřišla jízda. Tento den konečně po třech dnech ryba „z proudu“ a hned v podobě double 14,60 kg a 15,30 kg. Byl to úžasný pocit, pustit si dva patnáctikilové kapry najednou. Byl podvečer a já seděl na břehu jako hromádka neštěstí. Měl jsem záběr ze stromu od Italského dinosaura. Já v lodi, odhodlaný svést souboj se soupeřem dosud nepoznaným. Chvílemi měl navrch on, chvíli já. Ještě teď, když píšu tyto řádky, jako bych měl ten souboj před očima, a pak se to stalo. Proč? Lankový návazec, několik ocelových drátků potažených umělou hmotou prostě povolil. Jako jedno lousknutí prstem a možná životní úlovek nenávratně zmizel  v hlubinách tohoto italského veletoku. To je ta situace, kdy se chce brečet. Správné místo, výborná nástraha, správný kapr, háček sedí dobře v tlamce, zdolávání z lodi a nevydrží jeden z komponentů, ze kterých je montáž sestavená...

 
6.září

Kapři jakoby někam zmizeli a stále častěji bylo slyšet pukání sumců. Všiml jsem si nějakého pohybu na mém prvním místě, kde jsem měl auto, a tak jsem nasedl do lodi a vyrazil na obhlídku. Byl jsem příjemně překvapený. „Zdravím chlapi!“ jednalo se Brňáky v čele s Radimem, se kterým jsem se tu před dvěma roky seznámil. Dostal jsem vychlazené pivo. Debatovali jsme o tom, jak dlouho tu jsem a co a jak za ty dva roky. Spokojeně jsem se vrátil do tábora, protože ti kluci tu nějaký den budou a mé auto zůstane v bezpečí. V noci mě probudil 10kg sumec a jinak byl absolutní klid.



7.září

Zato hned ráno mě kluci informovali o nočním úlovku sumce těsně pod hranicí 100 kg, a tak, protože kapři stále mlčeli, vzal jsem si fotoaparát a vyrazil opět za nimi, zúčastnit se vážení a dokumentace uloveného sumce. Krásná ryba a bylo vidět, že Radim není žádný začátečník. Vousatý fešák měl 93 kg. Pokochal jsem se úlovkem a vydal se zpět. Čekalo mě balení. Domluvil jsem se s Radimem na cestě přes Pád, abych nemusel shánět Marca.

Byl jsem rád, že opět panovalo pěkné počasí. Omyté věci rychle oschly a balení proběhlo bez problémů. Bylo pravé poledne, vše téměř zabalené, zbývaly jen pruty a stojany, když v tom „píp“... Zvedl jsem prut a naposledy vyjel na vodu. Rozhodně jsem nechtěl tuto rybu ztratit, ať už je jakákoliv. Chtěl jsem natočit i poslední video a byl rád, že po tolika hodinách záběr přišel. Měl jsem už jen malou podložku z lodi, hledal zabalenou váhu a vážil posledního italského kulíška - šupináč 13,60 kg.

A byl konec. Dvacet dnů v deltě Pádu skončilo a mě čekala cesta přes Pád, možná zastávka u moře, možná zastávka v Benátkách, a pak celá noc za volantem dodávky. Nelituji ani jedné jediné minuty strávené na této dlouhé výpravě. Hodně mi dala, ale zároveň vzala...

Přeji vám hodně štěstí při lovu kaprů, a aby jste také někdy, možná poučeni z těchto řádků, prožili takové dobrodružství.

Za Jetfish - Vašek Jelínek





Hodnocení článku:

       Počet hlasů: 1

Mohlo by vás také zajímat:

Diskuze ke článku


   

Nahrávejte prosím obrázky o maximální velikosti 3 MB (každá)
Vkládejte odkaz z adresové řádky prohlížeče

 
 
Zatím nebyl vložen žádný příspěvek.


 
 
 
 

Osobní účet

 Zůstat přihlášen(a) Zapomenuté heslo?
Nemáte ještě svůj účet? Zaregistrujte se